Padlá Naděje

Kapitola VII. Když prší krev

Nakír uprostřed letu do Jádra Zohanské pevnosti ucítil bolestivé bodnutí u srdce. Ztuhli mu křídla a začal padat k zemi. Naštěstí se mu křídla podařil uvolnit z křeče těsně před dopadem, takže utlumil svůj pád. Odpadl na břicho do mokré hlíny. To že byla hlína mokrá ho neudivilo, ale proč hořel mech a stromy ho zarazil. Podíval se na nebe a pochopil co se stalo. Z nebe začala pršet dračí krev. Avšak to nebyl důvod proč dostal křeč a cítil bodnutí do srdce.

 Podíval se na svou hruď, čekal že bude mít v srdci zabodnutý šíp. Ale neměl. Pak mu došlo co se stalo. Kashos zemřel. Už jen čekal kdy to přijde. Najednou se ocitl na jiném místě. Bylo zabalené v rudé mlze, uprostřed klečel Kashos a nad nám dvě podivné bytosti. Mluvili spolu, avšak Nakír je neslyšel ,pak stříbrná bytost proklála Kashose, vše se zatočilo jako ve víru a on pět ležel na zemi v krvi jeh předků a bratří.Srdce mu zalil žal a mozek vztek. Byl tak naštvaný na bohy a lidi. Chtěl je zničit všechny, ale nemohl. Ne teď. Zvedl se a rozhlédl se. Dopadl na mýtině, všude kolem něj byl les. Věděl, že se musí dostat do pevnosti s varováním co nejdříve, rozběhl se, párkrát mávl křídly a z lesa se vyřinul lana a chytli Nakíra kolem pasu, čímž ho strhli na zem. Podíval se na lano, které bylo poměrně spálené od dračí krve. Přerval ho jedním máchnutím svých drápů a postavil se. očistil se jedním mávnutím od hlíny a podíval se na místo, odkud vedli lana. Stál tam mladý muž, vypadla jako člověk a nemohlo mu být ani osmnáct podle lidských měřítek. Měl hnědé vlasy a zářivě zlaté oči. Bůh, došlo Nakírovi, hodně mladý, slabý ale přeci jen bůh. Stormy v lese náhodně hořely. Některé okamžitě po doteku s dračí krví, některým krev nic nedělala. A bylo vidět, že bůh se bojí vejít na mýtinu. Kdo ví co by se mu stalo, kdyby se dostal do kontaktu s dračí krví. Ale teď nebyl čas přemýšlet nad tím, co kdyby. Teď byl čas toho šmejda zabít. Byl to bůh a bohové měli padnout. Většinu času byl Nakír klidný, ale jeho nejlepší přítel padl vinnou bohů, navíc by ho odtud nenechal mladík odletět, takže zbývala poslední možnost. Zabít toho šmejda a pak doručit zprávu. Nebo zemřít, avšak pokud zemře, zemře jako jeho přítel. Jako hrdina. Vytasil oba své meče a zařval. Bůh ho odměnil arogantním úsměvem "Copak, koťátko se nám vzteká a ukazuje zoubky, víš co se teď stane? Poklekneš přede mnou staneš se mým věrným a řekneš mi všechno o tajných chodbách Zohanské pevnosti." Avšak Nakír neměl náladu na mluvení. Rozběhl se celý od dračí krve naproti bohovi, vyskočil, mávl křídly a zaslepen zuřivostí sekl oběma čepelemi na ráz po bohově hlavě. Tomu se v ruce najednou objevil zlatý meč. Zajiskřilo se a Nakír se opětovným máchnutím dostal z dosahu boha, přistál před ním a roztáhl křídla. Věděl, že pokud chce vyhrát, musí myslet, ale ten vztek... Ten vztek ho zaslepoval. Bůh svěsil paži s mečem k boku, napřáhl druhou ruku a z ní vyšlehl několik desítek provazů s podivnými hřeby. Pro kohokoliv jiného to mohl být problém. Pro Nakíra ne. Zhluboka se nadechl a vychrlil kužel plamene.Ucítil bolest jak se mu pálil vnitřek pusy. On nebyl stavěn na chrlení plamenu, ale zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Ozvalo se vykřiknutí a před něj začal klesat prach a kovové hřeby. "Au, spálil si mě..." Postěžoval si bůh a podíval se na svou lehce narudlou ruku, ale ať chtěl říci dál cokoliv, nestihl to. 

Nakír se okamžitě vystartoval a sekl po krku bůžka. Ten vyblokoval Nakírovi smaragdové čepele jen o vlásek. Smaragdová dračí ocel a Zlatý božský kov se střetal znova a znova. Mladík byl možná bůh, ale chyběla mu disciplína, tréning a nemohl se poučit z pohybů nepřítele. Při čtvrté výměně úderů udělal chybu, že se pokusil Nakíra odhodit aby měl místo pomocí svých provazů, avšak nestihl ani natáhnout ruku a přišel o tři prsty. Ze zbytkových pahýlů se vyhrnula zlatá krev. Nakír neváhal. Zaútočil. Už se dotkl špičku meče jeho hrudi, pak se zlatě zablesklo a Nakíra to odhodilo několik stop dozadu. Naštěstí to ustál a nepřišel o meče. Avšak proti němu teď stála zlatá mlha. Nevěděl o co jde, dokud se neusadila a on si uvědomil co se stalo. Ten božskej klučina se právě teď poprvé proměnil do své pravé formy. Ale velice nedokonale. Měl teď asi o deset centimetrů víc, byl oděn v jakési pokroucené zlaté zbroji a meč držel v jedné ruce "Ty parchante, zabiju tě!" Zařval mladík vztekle a rozběhl se po Nakírovi. Nakír vyběhl proti němu. Již po první výměně úderů bylo jasné, že toto by Nakír nemusel vyhrát, kvůli tomu, že teď byl zatraceně silný a ještě rychlejší. Jeho technika se nezměnila, avšak jeho zbroj jakkoliv podivná ho chránila před úhonou. Po dalších dvou výměnách se mu podařilo zbroj prorazit jednou. Zajiskřilo se a zase se sama opravila. Jediné co naznačovalo zranění byla kapka božské krve na špičce meče. Nakír nevěděl, jak dlouho toto tempo udrží. On se narozdíl od toho bůžka mohl unavit. Avšak bůh byl zraněn. Nakír se rozhlédl po něčem co by mu mohlo pomoc a oklepal si křídla, protože mu na ně pršela krev. Odrazil úder od boha a zamyslel se, ano, to bylo ono. Za risk to stojí. Nakír couvl, bůh udělal krok a zaváhal, Nakír udělal ještě jeden krok zpět, poté se vymrštil, mávl křídly, přelétl boha o několik palců, když dopadl, otočil se a vší silou kopl boha do zad. Všiml si povědomého znaku na zádech. Bůh zavrávoral, udělal několik kroků dopředu a skončil v krvavém dešti. Nastala bouřlivá reakce. Božský kov v reakci s dračí krví začal syčet jako kdyby na něj někdo lil kyselinu a božská energie v kombinaci z dračí krví dělala náhodné efekty. Viděl na božském těle omrzliny, spáleniny, poleptaniny, dokonce i jizvy od zásahu bleskem. Občas bohovy odpadl kus shnilého masa. A pak to přišlo.

 Explodovalo to, Nakír si zakryl oči a ucítil obří vlnu plnou magie. Když oči zase otevřel, spatřil ležícího chlapce v otrhaných věcech ležet v blátě. V ruce držel jílec s kouskem ulomené čepel teď již vyhaslého božského meče. Krvácel, ale již ne zlatou krev, ale rudou. Nakírovi došlo co se stalo. Přišel o svou božskou podstatu a to ho zabíjí. Již nemá moc času chlapec. Nakír došel k chlapci a klekl si k němu. Za¨tasil pařát a dráp si nechal v ruce. Nadzvedl mu hlavu, aby se chlapec mohl nadechnout "Můj otec..." Zakašlal "Najde tě a zabije tě. Já... Já tohle nechtěl... Musíš to pochopit.... Chtěl jsem udělat na něj dojem. Na svého otce... Já... já jsem selhal. Prosím.. Udělej pro mě jednu věc... Vím, že pokud vy dračí rasy něco máte tak je to čest...." Zakašlal se a z pusy mu začala téct krev "Dej ten meč...Mému otci... Prosím..." Nakír ho přerušil " A jak se jmenuje tvůj otec chlapče?" Chlapec se naposledy nadechl a pronesl "Jafdar." Poslední výdech. Nakírův vztek opadal. Cítil se špatně že zabil v podstatě ještě dítě, ale neměl na výběr. Vzal si z ruky chlapce meč, zatasil dráp a meč si dal za opasek. Otočil se rozběhl se a vzlétl. Nesměl otálet, musel doručit tu zprávu.