Padlá Naděje

Kapitola X.Cesta krve a prachu

Sirath to nechápala. Jak se mohlo všechno pokazit. Jak se všechno mohlo takhle moc pokazit. Celá její rodina je mrtvá, stejně jako drak, kterého milovala. Mrzelo ji, že si to přiznala až v čas jeho smrti. Stalo se to co si nikdo nepředstavovala ani v tom nejdivočejším snu. Zohanská pevnost padla. Stejně tak jako starší, vzácní a vyšší co v ní žili. Stejně jako tisíce drakonidů a drasirů, které položili život za svůj domov. Nevěděla, kdo jiný tu bitvu přežil. Věděla o sobě a o bývalém kapitánovi Nakírovi, kteří byli vysláni varovat nejbližší dračí pevnost zvanou Darnstalskou baštu. Byla postavena v horách a byla ještě větší než Zohanská pevnost, avšak hory neudělali přírodní hradby jako u Zohanské pevnosti. Udělali obří pohoří, na kterém postavili společně s drasiry a drakonidy obří pevnost. Špatná zpráva byla ta, že to byla vzdálené. Když drak letěl a chytil dobrý vítr, dostal se tam za tři, čtyři dny. Pokud ne déle. Ale pokud měl jít pěšky mohlo to trvat i desetkrát déle, možná i více.

O tomto přemýšlela Sirath, která šla ve stínu lesa. Několik metrů od ní byl kulhající Nakír. Jeho rána se nezlepšovala i když ji obvázali. Alespoň to tolik nekrvácelo. Sirath se podívala na svá zkrvavená křídla, která byla potrhaná. Pozitivní bylo to, že už se alespoň zbavili dračí krve, která na nich zůstala poté co opustili Zohanskou pevnost, protože při každém kroku kolem nich příroda umírala, květiny, mech, tráva, malé stromečky při každém jejich kroku, který byl jim blízko seschnuly, uhnili, jednou se jim dokonce stalo, že se jeden keřík proměnil na prach během vteřiny.Alespoň již z nebe nepršela krev. A co se vlastně stalo?

Sirath a Nakír se dostali do srdce Zohanské pevnosti, našli tam jednoho z vrchních generálů, když si je vyslechl, dal jim rozkaz varovat ostatní pevnosti, že vypukla oficiální válka, že je čas aby se zvony války rozezněli. Nakír i Sirath odporovali, že tu zůstanou a budou bránit svůj domov, ale pro Nakíra byl rozkaz rozkaz, tak musel poslechnout a generál Sirath vysvětlil, že nepřátelé můžou zaskočit takto i jiné tvrze draků. Že je jejich povinnost je varovat. A že všichni draci kromě ní jsou buď mrtví, nebo pryč a že žádný tu není. A požádal ji ať doprovodí Nakíra. Nakonec svolila. A tak uprostřed bitvy vylétli ze srdce a snažili se utéci z hor. Ale to se jim tak úplně nepovedlo, narazili na hlídku zarakhen s gryffy.Ti proradní nižší měli nějaký druh ochrany, který je chránil před dračí krví, která pršela z nebes. Sirath odhadovala, že mají mezi sebou nějakého zarakhen šamana, avšak Nakír si myslel že to možná je moc bohů, která neutralizovala účinky dračí krve pravdu však neznal nikdo z nich. Po lítém střetu se jim ,hlavně díky Nakírově znalosti této části hor, podařilo utéci ve zrádných zákrutech těchto hor. Avšak oba dva za to zaplatili cenu. Sirath se několik kilometrů zřítila, protože křídlo, které ji natrhl jeden z Gryffů se jí roztrhlo více a Nakír, ačkoliv to byl vynikající válečník a měl skvělou kondici nedokázal ulétnout takovou vzdálenost. Navíc ho jeden ze Zarkahen zranil kopím na stehnu a ta rána znatelně krvácela. Hrozilo, že pokud nesletí, Nakír by mohl omdlít z nedostatku krve, nebo by mu mohli selhat křídla z nepřiměřené únavy. Zastavili se tedy na odvráceném úpatí hor, naštěstí odtud nebyl útok tak silný, takže i přesto, že tu byli desítky mrtvých tu živých moc nebylo. Vypadalo to jako kdyby se obránci zmasakrovali společně s útočníky. A jak zmizeli jedni, zmizeli i druzí. Díky tomu je nikdo na odvráceném úpatí nenašel a Nakír si mohl provizorně ošetřit nohu z oblečení, které si vypůjčil od mrtvol nepřátel. Bohužel odtutd museli pokračovat lesy a planinami směrem k Dranstalské baště.

Nakír kulhal a Sirath nemohla létat, vlastně už ani neměla naději, že přežijí. To co ji pohánělo byla chuť zabít vrahy její rodiny a jejích přátel a milovaných. Nevěděla co pohání Nakíra, ale hádala, že to bude smysl pro povinnost.

Oba dva vypadal zoufale. Nakír měl vlasy slepené krví a jeho oblečení a zbroj byli také ulepené od krve, hrudní zbrojní plát stále měl, ale byl tak poničený, že ho během chůze zahodil. Byla to škoda, býval z kvalitního materiálu. Zahodil v podstatě všechny kousky broje výjma jeho zbraní a bot. Vypadalo, že tyto zbraně drží v nějaké prazvláštní úctě. Také si všimla, že má za pase zastrčený jakýsi jílec zlatého meče, který je však zlomený. Neptala se ho proč. Neměla na to náladu, byla teď spousta důležitějších věcí. Takže takto šli dva zranění zástupci dračích ras mlčky lesem, který ničím nepřipomínal to co zuřilo kousek za ním. Nikdo z nich, nikdo se ani neohlédl za domovem, který opustili za sebou. Pokud se chtěli někam dostat, museli pokračovat v před a nedívat se za sebe, protože ti co se dívají za sebe, nikdy skutečně neodejdou.

***

Ilbred z Keastagu, Noční jestřáb rázoval mezi mrtvolami k místu v vyvýšenému místu v horách, kde byl postaven malí tábor, jež lidští kouzelníci chránili magii proti dešti dračí krve. Podrážky okovaných bot čvachtali při každém kroku o bláto z krve. Byl pekelně znaven. Nečekal že dračí rasy budou takto tvrdý oříšek. Dnes padlo spousta dobrých mužů a on truchlil nad jeh ztrátou. Hlavně nad ztrátou Dera. Jeho poručíka a nejlepšího přítele v armádě. Avšak z toho nevinil dračí rasy. Ty pouze bránili svůj domov. Vinil z toho bohy, kteří pohrozili jeho otci zkázou. Ač si to nechtěl přiznat, ve skrytu duše věděl, že jeho otec je již starý a slabý. Kdyby byl na trůně on, postavil by se bohům. Takto však musel poslechnout svého otce. Teď měl do namířeno do táboru, aby se poradil s ostatními co dál. Válečníci dračích ras sice padli, avšak zůstali tu ženy, děti, mláďata. A on teď musel rozhodnout co s nimi.     

Pzn. Autora

Omlouvám se za delší prodlevu, ale nějako přešla chuť, každopádně nyní jsem chytil psací slinu a doufám, že vás to bude bavit :)

Další dva díly budou spíše takové pesimistické, ale slibuji, že se to zlepší :)