Jedna Jediná

1

,,Avo?" probudil mě hlas mé malé sestřičky.
,,Sakra Es.. Co je furt?" sykla jsem otráveně. Byla jsem naštvaná, že mě budí uprostřed noci. V tom jsem však zpozorněla.
,,Esmée? O-opra.."
Jen na mě zírala jako zařezaná. Její obličej ozářil umělý kužel světla z baterky a já viděla její vystrašený výraz. Musela jsem něco dělat, a tak jsem zavelela:
,,Honem, sbal jen ty nejnutnější věci, já jdu vzbudit rodiče!"
Srdce mi bušilo jako o závod. Co budu dělat? Jestli je Esmée první, co je zaregistrovala...? Sakra..
Proběhla jsem chodbou a vyběhla do schodů k rodičům do ložnice.
,,Mami! Mami vstávej!" zašeptala jsem a zatřásla s ní. Ta si promnula oči a podívala se mi do mých černých kukadel.
,,Zlato?"
,,Jsou tu.. Zas!"
Máma na mě vytřeštila oči a hned rychle vstávala z postele.
,,Victore, rychle vstaň! Jsou tu!"
Táta byl taky v šoku, jen to dával ze všech nejméně znát. Byl to přece chlap rodiny. Ale to jemu zabila tahle organizace bratra.
,,Kde je Esmée?!" zděsila se máma.
,,Dole, řekla jsem jí ať sbalí pár věcí." pronesla jsem.
,,Dobře." řekla máma, to už jsme běželi dolů ze schodů.
,,Avo, pojď rychle zadním vchodem"
,,Počkej.. To ne!" vyjekla jsem se ,,Co jako ostatní?" Ona se asi zbláznila!
,,Zlatíčko, v první řadě je zachránit rodinu. A.."
,,Oni jsou moje rodina!! Přece nedopustíš aby je ty svině postříleli ve spánku! Zadem nejdu, aniž bych neupozornila ostatní." teď jsem byla drzá. Šlo však o podstatnou část NÁS. Je nás pár, ale já si toho vážím. Jsme jiní, ale taky původní lidi.
,,Avo, to už by stačil.."
V tom se ozval výstřel.
Už jsem to nevydržela a otevřela jsem hlavní vchod. To co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Všude bylo neštěstí a panika.. Zůstala jsem stát jak přikovaná k prahu domu. Všude to hořelo a taky smrdělo. Naši lidé vybíhali s křikem ze svých obydlí, s plačícími dětmi.. Snažili se zachránit co se dalo.. A to hlavně své životy. Všechny jsem je poznávala. V tom jsem zahlédla partičku vojáků, sedicích na kopečku. Vypadali, že si tu podívanou náramě užívají. Jeden své veledílo dokonce sledoval dalekohledem.
Ozvalo se několik dalších výstřelů, které opět zasáhli naše stavení.
Moji rodiče a Esmée začali utíkat, ale já nemohla.. Nevěděla jsem, jestli už všichni lidé vyběhli ze svých domů. Možná nějací zemřeli..
,,To jim nedaruju!!" zařvala jsem a vysokou rychlostí jsem se rozběhla k oné skupince mužů. Uměli jsme běhat rychleji než ostatní lidé.
,,Co si myslíte že děláte?"
,,Ale, ale, ale naše zrůdička je statečná, jo?" pronesl ironicky jeden z vojáků.
To už jsem se vážně naštvala.
,,Ty, se nademnou nebudeš povyšovat." řekla jsem rozběhla jsem se k němu.
,,Bež ode mne dál ty zmutovaná couro."
,,Tak tos posral!"
Zařvala jsem a zasoustředila se na své ruce. Veděla jsem, že to umím, jen jsem to ještě nikdy nezkoušela. Ve vesnici jsme nesměli. Bylo to takové tabu. Nikoho proměněného jsem ještě nikdy neviděla.
Snažila jsem své tělo nějak přimět k proměně. Dobře...
Najednou jsem ucítila prudkou bolest v celém těle. Veděla jsem, že je to konečně ono. Zesilovalo v oblasti pod mými nehty. Oslnil mě zvláštní, ale docela příjemný pocit. Rozběhla jsem se ještě rychleji. A v tom z pod mých nehtů vyrostly ony pařáty, o kterých mi vyprávěli rodiče.
Vojáci na mě zírali s otevřenou pusou. Možná jsem byla děsivá. Zamračila jsem se na ně svýma černýma očima bez bělma.
,,Hej!" zařval ten voják co mě nazval courou.
,,No?" ironicky jsem se usmála. Znovu jsem ucítila ten slastný pocit. ,,Teď tě zabiju." pronesla jsem klidně s úsměvem na tváři. Napřáhla jsem ruku a sekla ho do břicha. On se jen bezvládně svalil k zemi.
Seděl tam na zadku a podpíral se rukama. Něco na mě sípal, ale nebylo mu rozumět. Ten můj pocit čím dál zesiloval. Chtěla jsem vidět, jak trpí.
,,D-do úto.." snažil se zavelet, ale ostatní vojáci jen stáli a čuměli.
,,Š..šš" šeptla jsem, klekla si na něj a položila mu ruku na ústa. ,,Tohle na vás, pravých lidech nechápu. Já se vám tu právě chystám zabít kamaráda.." přibližovala jsem se drápem ostrým jako břitva k jeho obličeji ,,..a vy tu jen stojíte a čumíte.
No dobře" pronesla jsem a položila mu pařát na bradu. Jemně jsem mu jím přes ní přejela až ke krku. Povolila jsem stisk své ruky na jeho puse a odhrnula si své tmavomodré vlasy z čela. Ďábelsky jsem se usmála a zabořila dráp do jeho kůže na krku. Strašně zařval. Pokračovala jsem řez až k břichu. Jeho krev zněnila mou bělostnou košilku na rudou. Asi jsem u toho dost šílela. Cítila jsem stále tu dokonalou slast, nic jsem si neuvědomovala. V tom mě někdo chytil za ramena, převalil na záda a přitlačil k zemi mojí ozbrojenou ruku. ,,Blázen.. Mě nikdo nezastaví." řekla jsem si v duchu.
Najednou se stalo něco, co jsem nečekala.
,,Chlapi, útok!!!" zařval nějaký voják.
Z lesa okolo vesnice vyběhla asi stovka ozbrojených mužů a vrhli se s pistolemi na skupinku místních lidí.
Začali utíkat. V tom mě ten stav jakési blażenosti opustil a uvědomila jsem si realitu. Moje drápy se zasunuly zase zpátky pod nehty. Vojáka co na mě seděl jsem kolenem kopla do rozkroku a on se svalil bolestí na zem. Rozběhla jsem se. Viděla jsem všude paniku. Naši nebozí občané utíkali a za nimi se hnali ozbrojenci. Nemohli bojovat holýma rukama proti pistolím a nožům. A schopnosti nás? To zavrhovali. Já byla první z několika generací, kdo okusil naší sílu. Běžela jsem a po tvářích se mi koulely slzy. Míjela jsem mrtvá těla mých známých. Už jsem ale nemohla nic dělat. Za mnou běželo několik ozbrojenců. V tom jsem uviděla něco hrozného.
,,Esmée!!" zařvala jsem na moji malou sestřičku, svírající se v bolestech na špinavé zemi. Nad ní stál voják a mířil na ni pistolí.
Jen zvedla hlavu.
Rozběhla jsem se a už úplně snadno se mi vysunuly drápy. Už jsem se napřahovala, že ho jediným seknutím zprovodím se světa, ale něco se stalo.
Ucítila jsem, že se mi něco zapíchlo do ramene. Otočila jsem se, že si to zkusím vytáhnout, ale zatočila se mi hlava.
,,Esmée!" zašeptala jsem.
Pak se mi samovolně zavřeli oči.
,,Avo...''