Jedna Jediná

6

,,Díky." usmála jsem se na Jareda, když mi podával koženou láhev s vodou. Chytla jsem ji do ruky, přitáhla k puse a napila se. Ucítila jsem pocit velké úlevy. Mezitím Jared přiložil uschlé chroští do ohně. ,,Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se a on si sedl vedle mě: ,,Dva dny a něco málo.." ,,Aha, no''
Usmál se na mě a zahleděl se mi do očí: ,,Jsi pěkná, víš to?" Celá jsem zčervenala: ,,Děkuju."
Byl milý a galantní, ale i jsem se ho trošku bála. Věděl, jak se jmenuju a navíc, co dělal v ústavu? Vypadal docela normálně. No a taky mě přece zachránil..
,,Avo"
,,Co?" vytřeštila jsem na Jareda, který mě právě vyrušil z přemýšlení, oči
,,Uvažuješ o nesmrtelnosti chroustů?" usmál se.
,,Ne.." odsekla jsem ,,I když.. Proč jsi mě vlastně zachránil?"
,,Jen tak.." odpověděl ,,Soucítil jsem s tvou situací, bylo mi tě líto.. A taky.." nadzvedl flirtovně obočí ,,..jsi se mi už od první chvíle líbila."
Začervenala jsem se a usmála
,,Ne opravdu.. " odvětil
,,Vždyť jsem zmutovaná?" podívala jsem se svýma černýma očima do těch Jaredových.
,,Však já taky" odpověděl ,,ale to neřeš.."
Asi se o tom nechtěl bavit, tak jsem mu vyhověla. Nastalo takové to trapné ticho.
V tom ho Jared přerušil odkašláním: ,,Něco ti ukážu, oblůdko."
Ironicky jsem se zasmála: ,,Tu oblůdku jsi si nemohl odpustit, co?"
Mrkl na mě, chytil mě za ruce a pomohl vstát. Trošku mě zabolelo v boku. Chytla jsem si zraněné místo do dlaně a ucítila jsem jakýsi obvaz. Jared si toho všiml.
,,Nebolí tě to moc?"
,,Nene, jsem v pohodě."
,,Dobře, já jen, že ti to dost krvácelo, tak jsem to musel něčím ovázat."
,,Díky, Jarede." pronesla jsem a usmála jsem se na něj.
,,Tak už pojď." chytil mě za ruku a vedl za sebou. Vyšli jsme ven z jeskyně a já zjistila že je noc. Jen jsem se vduchu zasmála, co za magora mě to zachránilo. Šli jsme přes les a nějakou loukou, všude byla jen neporušená příroda. Možná jediná výhoda této doby. Hodně velkoměst bylo zničeno. Teď je celý svět pod nadvládou Qeeidu, což je organizace ničící všechny protistrany a zabíjející lidi. To jejich vojáci mě odchytli..
Utíkali jsme ruku v ruce po trávě která mě zábla do mých bosých nohou. Cítila jsem se uvolněná a s Jaredem mi bylo dobře. ,,Počkej, já ti nestačím!"
,,Jen běž"
,,Ale Jarede" volala jsem nejprve laškovně, ale poté jsem už opravdu nestíhala. Navíc, jak mě Jared táhnul za sebou, začínal mě bolet můj zraněný bok. Už jsem fakt měla dost.
,,Au.." vzdychla jsem a kecla si na kolena do mokrého mechu a zhluboka se rozdýchávala.
,,Avo?"
,,Ty s-seš fakt vůl.." vysoukala jsem ze sebe.
,,Tak tos mi to nandala" usmál se Jared ,,ne, ale jsi v pohodě?"
,,Jsem příšerně udýchaná.."
,,Nezlob se na mě, Avo. Já se trochu nechal unést, no.. Ale nebudu tu za chvíli jediný unešený.."
To jsem ani nestačila odpovědět a už jsem byla v jeho náručí. Cítila jsem jeho vůni, která mě neskutečně přitahovala
,,Jsi cvok" pronesla jsem s úsměvem
,,A to vadí?"
Jen jsem se nechala nést na Jaredových svalnatých pažích. Zavřela jsem oči. Něžně mě přenášel přes les, překračoval opatrně kameny, nebo větve a já slyšela jen jeho teplý dech a šumění stromů. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Najednou mě cvrnknutí do nosu probudilo z přemýšlení.
,,Jsme tu"
Otevřela jsem oči.
Byli jsme na rozlehlé louce s bílými květinami a malým průzračným potůčkem.
,,Sem chodím pro vodu.'' řekl pyšně Jared
,,Počkej, tak daleko?"
,,Pro tebe cokoliv."
Seskočila jsem z jeho náruče a zabořila svá chodidla do mechu.
,,Proč jsi na mě tak hodnej?"
Neodpověděl..
Já jsem neotálela a prostě ho objala.
Začal mě hladit po zádech a bylo mi krásně. No.. Skoro.. Vzpoměla jsem si na sestřičku, mámu, tátu a celou naší vesnici. A aniž bych mohla něco dělat, začala jsem cítit příšernou úzkost.
,,Avo, ty pláčeš?" řekl starostlivě Jared.
Přikývla jsem. Palcem pravé ruky mi utřel slzu a políbil mě na čelo.
,,Jednou to bude lepší, uvidíš."