Jedna Jediná

5

Tma.. Jen černočerná tma.. To jediné si pamatuju.. Hlas Jareda, rána ze zbraně a krev.. Pak už nic.. Jsem mrtvá?
Ležela jsem v posteli u sebe doma a doufala jsem, že se mi to jenom zdálo. Teď otevřu oči a uvidím jak Esmée spokojeně oddychuje ve své posteli, nebo si hraje s plyšáky. Bylo asi ráno..
Vstala jsem a šla ke své malé sestřičce.
Usadila jsem se na roh její postele zády k ní a žertovně jí rukama zakryla oči. Už jsem byla natěšená, až uslyším její veselý smích, ale místo toho se na mě naštvaně otočila. Ruce jsem stále držela najejích očích: ,,Jéžiši, nemusíš se zas urážet." řekla jsem. Ona ale neodpovídala. Tak jsem usoudila, že asi můj vtip úplně nepřijala a ruce jsem sundala. Ale místo celých černých očí, jako měli ve vesnici všichni, jí tam svítila dvě zelená lidská kukadla. ,,Vypadni pryč, ty zrůdo." odsekla na mě. Její slova i vzhled mě bodla hluboko do srdce. Na její hlavě chyběly i výrůstky. ,,Neslyšíš?!" zvýšila hlas. ,,Setřičko?" špitla jsem. ,,Nevidíš snad? Už nejsem tvoje sestra" řekla a prohrábla si vlasy, které místo naší typické tyrkysové, byly až černé. ,,Kvůli tobě všichni umřeli!" pokračovala ,,Jsi jediná!" 

Já nevěřila svým uším. Cítila jsem uvnitř sebe strašný žal. Kdybych se nepokoušela bojovat, nic by se nestalo. ,,Ale...Esmée?"

,,No dobře.."podívala se na mě svýma lidskýma očima. Hleděla jsem na ni a ona na mě. V tom si však velmi hbitě šáhla na pás a vytáhla blyštivé ostří, u nějž jsem po chvíli poznala, že je to dýka.

,,Es..?" špitla jsem, ale to už byla dýka zabořená uprostřed mé hrudi.

,,Setřičko, musíš to pochopit.. Musíš se přizpůsobit většině.. Jinak chcípneš" zvedla se z postele a vytáhla dýku. Já se svíjela v bolestech a po tvářích se mi koulely slzy. ,,Což je ti už ale k ničemu." 

,,Avo" 

Na svých ramenech jsem ucítila teplo. Byly to velké drsné mužské ruce a sjížděly až k mým dlaním. ,,Už bude dobře." ozval se příjemný, konejšivý hlas a já poznala, že je to Jared.

,,J-Jarede?" zasípěla jsem ,,Co se stalo?"

,,Jen sis poněkud špatně lehla ke zbrani a milí doktoři tě hodili na hromadu k mrtvolám." řekl a usmál se. Já mu úsměv oplatila. ,,No a teď jsme na útěku." pokračoval stále s vysmátým podtónem.

Vytřeštila jsem na něj oči: ,,To si děláš srandu?! Co když nás chytnou?!" chtěla jsem se zvednout. Jared si ale mou hlavu přitáhl k hrudníku, podíval se mi do očí a pohladil mě. V ten moment jsem k němu poprvé ucítila nějaké pouto. Byla jsem mu vděčná. ,,Jen hajej.." řekl a položil mě zpět na zem ,,Zajdu rychle pro něco k pití. A ty hlavně neutíkej." šibalsky se usmál a odešel ven. Ležela jsem sama v nějaké jeskyni na jeho bundě a uprostřed plápolal oheň. Byla jsem sice smutná a plná výčitek, ale i tak naplněná Jaredovou energií. Ten kluk byl neskutečně živý. Ale co je vlastně zač?