Jedna Jediná

2

V LESÍCH BÝVALÉ KANADY BYL POCHYCEN DLOUHO HLEDANÝ MUTANT
Jedná se o ženu, věku okolo 15ti let.
Předevčírem v noci nalezla Organizace Pro Mezinárodní Bezpečí vesnici, kde tito mutanti pár desítek let žili.
Jejich ohavný vzhled má pravděpodobně původ v hledání nových lékařských metod z roku 1994, kdy i v průběhu pokusu, utekli. Po dlouhou dobu byli hledáni, až do teď.
Však po té, co organizace vnikla do vesnice a chtěla se v klidu domluvit, tato dívka začala být agresivní. Zabila několik našich vojáků, proto museli jejich vesnici vypálit a ona je jediná přeživší.

Ava:
Strašně mě bolela hlava. Měla jsem pocit že se mi rozskočí na milión kousků. Ležela jsem na nějakých hrozně ledových dlaždičkách. Otevřela jsem oči a promnula si je hranami svých stříbrných dlaní. Jako první jsem uviděla svoje nohy. Byly celé špinavé od hlíny a zaschlé krve.
Chvíli jsem se na ně koukala a pak jsem ucítila další pocit štípání v oblasti pod nehty. Začala jsem si vzpomínat. Na mojí proměnu, na vraždu, slastný pocit a na Esmée. Esmée.. Kde asi je? A kde jsem já? Najednou jsem si všimla kovového kruhu na mé levé noze. Byla jsem přikovaná nějakým tlustým řetězem k příčce... Klece. Ano, byla jsem zamčená v nějaké kleci. Rychle jsem vstala, zavěsila se na ony šprušle a neviděla nic jiného, než děsivou tmu, kterou oživovalo jen maličké okénko na druhé straně místnosti. Do místnosti dopadalo mírné světlo, podle nějž jsem usoudila, že je buď časné ráno, nebo naopak navečer.

,,Haló?" zachraptěla jsem. Chtěla jsem zařvat, ale místo toho jsem ze sebe vydala jen zvuk podobný kašlání. ,,Je tu někdo?" Nedostalo se mi žádné odpovědi. Prošla jsem se po kleci, respektive kam až to kvůli řetězu šlo. Máma, táta a... Esmée... Chtěla jsem ji ochránit.. Teď netuším, kde je.. Do očí se mi vtrhly slzy. Svalila jsem se na zem a nohy si přitáhla k obličeji. V hlavě mi běžely vzpomínky nejen na nedávné události, ale také na dalekou minulost. Jak se Esmée před jedenácti lety narodila a jak jsem ji nenáviděla. V tom se stalo něco nečekaného.

,,Hej!" uslyšela jsem z rohu nějaký mužský hlas.
Já se ale nechtěla s nikým bavit. ,,Nechte mě všichni na pokoji!" odsekla jsem.
,,Tak dobře, jestli tam chceš chcípnout.." odpověděl a jeho kroky se přibližovaly. Když jsem přes mlhavé světlo zahlédla jeho siluetu, vyděsila jsem se. Byl docela urostlý a v ruce držel nějakou ohromnou zbraň.

,,K-Kdo jsi?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Dobře, musela jsem tuhle kapitolu konečně vydat, jinak by můj příběh opět upadl v zapomění (znám se)
Je krátká a debilně končí.
#vyjádřenílvljá:D
Neko❤