Nikdy jsem se Tě doopravdy nevzdala

Prázdniny na Grimmauldově náměstí 12

Když jsme se s Harrym měli brát, začali jsme řešit, kde budeme bydlet. Harry původně navrhoval aby to bylo  Grimmauldovo náměstí 12 - dům, který Harry zdědil po Siriusovi, svém kmotrovi a zároveň nejbližší rodině, kterou kdy poznal.

Nezůstali jsme tam ani týden. Harry nesnesl pohled na dům, na který měl někdo jemu tak blízký tak hrozné vzpomínky. Nemohl se dívat na obraz jeho matky, přesto, že byl zakrytý. Věděl, že je tam žena, která Siriuse nenáviděla. Věděl, že je tam žena, která se nechala na zeď připevnit tak účinným kouzlem, aby mohla až do doby, co bude dům zničen, nebo se stářím sesype k zemi, sledovat, své zmijozelské doupě.

...

Tento konec školního roku byl hodně zvláštní, všichni byli zdrceni ze smrti Cedrica Digorryho a vystrašeni z odhalení, e nás celý rok učil Smrtijed. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo a nikdo Harrymu nevěřil, Voldemortův návrat. Někdo ho dokonce podezíral z vraždy Cedrica Digorryho. Snad jen Brumbál byl na Harryho straně.

Hned po tom co se vše na famfrpálovém hřišti alespoň trochu uklidnilo, Brumbál si k sobě zavolal mamku a Billa. Když jsem pak mamku viděla znovu, byla značně rozrušená a já se za nedlouho dozvěděla proč. Brumbál jim řekl o znovu založení Fénixova řadu, což je, jak mi mamka řekla, odboj proti Voldemortovi.

Poslední den, kdy jsou jindy všichni šťastní, že končí škola a začínají prázdniny a hostina je ve znamení smíchu a halasení, Brumbál vzdal čest nejdříve Cedricovi, jako statečnému členu mrzimorské koleje a pak Harrymu, jako tomu, kdo nasadil vlastní života postavil se Voldemortovi, aby přinesl Cedricovo tělo. Dale nás vyzval, abychom drželi pospolu a otevřeně všem oznámil, že se Lord Voldemort vrátil. Tento rok byla atmosféra v síni temná a posmutnělá a stejná byla i na cestě vlakem.

Když jsme vystoupili, mamka i taťka už na nás čekali. Mamka všechny včetně Harryho objala a pak už jsem se rozešli k východu z nádraží. Harryho jsme tam bohužel museli nechat na pospas Dursleyovým.

Procházeli jsme Londýnem  a hledali nějakou odlehlou ulici, ze které bychom se mohli přemístit. Po tom, co Ron s Harrym udělali před dvěma lety, nám bylo taťkovo letající auto zabaveno, takže teď musíme cestovat buď letaxem, nebo pomocí přemisťování. Alespoň, že tento rok už se můžou přemístit i Fred s Georgem, takže už to nebude tak náročné.

"Já už se tak těším domů," řekl Ron.

"My se nepřemístíme domů, zlatíčko," řekla mamka a všechny nás nanejvýš překvapila.

"Tak kam?" zeptala jsem se.

"Uvidíte," řekla mamka a chytla mě za ruku. "Frede a Georgi, chytněte se Arthura. Místo, kam se máme přemístit neznáte, takže se tam nemůžete přemístit." Když Ron, Fred i Georg chytli taťku, přemístili jsme se .

Objevili jsme se kdesi v nějaké mudlovské vesničce, kde to nevypadalo vůbec přívětivě. Bylo tu plno domů, které měly rozbitá okna, nebo spadanou omítku.

"Co budeme dělat v týhle díře?" zeptal se Fred znechuceně.

"Bydlet," odpověděla klidně mamka

"A v které z těch chatrčí?" zeptal se George.

"Ani v jedné,"oznámil taťka a podal mi lísteček. "Přečti si to a zapamatuj si to, pak to pošli dál."