Žíhaný to květ v barvě krve,
až bolestivá je krása jeho,
ne že by snad oplýval něhou,
úsměv náš na tváři drhne,
či vůně jeho nepopsaná,
jak kůže do krve rozedraná.
Opravdu bolestný pohled na jeho krásu,
u níž mísí se barvy smrti,
jako past, jež život drtí,
A vraždí tím jeho spásu,
též jakoukoli naději,
na kapku života-krůpěji.
Poslední věc co člověk pozná,
na konci každé životní štace,
tam čeká kvítek-bez legrace,
toť myšlenka je věru hrozná,
že to poslední co kdo zažije,
je trhání kvítku agónie.
