Ten svět, Jež vidíme

Měsíc po

Jak dlouho jsme schopní si něco vyčítat? Jak dlouho jsme schopní se utápět v minulosti? Skončí někdy mé utrpení, nebo budu v kleci s tygry věčně?
Stojím u okna a dívám se na lidi pode mnou. Chodí z nákupů, ze škol, z práce nebo jen tak pobíhají a hrají si.
Jeden dlouhý měsíc... Taková doba a já stále vidím jeho smrt před očima...
Krev... Stažené srdce... Výkřik... Nedokážu zapomenout. Nedokážu nic jiného, než na to neustále myslet. Je to jako nekonečně dlouhé video, které je tvořeno z jednoho videa, takže se stále opakuje a já na něj poslušně koukám. Už mi z toho rudnou oči, usínám, ale stále na něj koukám. Jako bych něco přehlédl.
Přejdu místnost a posadím se na pohovku. Vezmu do rukou kytaru, která se válí vedle mě a začnu na ni něco brnkat.
Pepi hrál na basu... Nikdy předtím jsem to nezmínil, protože nebyla vhodná příležitost.
Nejprve jen tak vybrnkávám akordy a následně začnu hrát píseň.
Life is strange. Tento název hry vystihuje mou situaci. Chloe je takový Pepi... Jestli nechápete spojitost mezi nimi, tak to neřešte, nebo vám to časem dojde.
Messa - Mountains (pro neangličtináře je tu rychlý překlad - 'hory'). To je píseň, kterou teď hraju. Pochmurná, ale velice dobrá a více-méně se stále opakuje. Je z té hry. Jinak bych ji ani nezmiňoval.
Dlouho už jsem neviděl žádné hory. Jak v realitě, tak na obrázcích. Neviděl jsem za ten měsíc nic, kromě Aigis.
Jo, Aigis teď za mnou chodí. Stále si pamatuji den, kdy tu byla poprvé. Celá vyklepaná a nervózní. Ihned po mně skočila a v objetí mě chlácholila. Pozoroval jsem nás ve velkém zrcadle, které v předsíni máme.
Mlčel jsem a jen to objetí přijal. Nechtěl jsem mluvit. Vlastně jsem celkově moc nemluvil a Aigis nebyla výjimkou.
Když jsem přestal chodit do školy, tak za mnou začala chodit každý den. Někdy jsme se učili a někdy zase hráli deskové hry. Někdy jsme chodili ven do ulic a někdy spolu hráli na hudební nástroje. Aigis hraje na housle, takže jsme to párkrát zkusili společně. Hraje už mnoho let, zatím co já jen tři měsíce.
Frey s námi nebývá. Není to tak, že by nechtěl, spíše se v této situaci a době nesneseme. Občas přišel, ale vždy byla napjatá atmosféra.
S Dezzie, Sally, Lumitte jsem se od té doby neviděl. To samé platí o Konnie. Tehdy to dořekla, vstala a odešla. Samozřejmě mi věnovala dlouhý pohled, ale to už neřeším. Jsem rád, že od toho všeho mám pokoj.
Vstanu a odnesu kytaru do svého pokoje. Plazím se tam jako šnek.
Mezi normální myslí a šílenstvím jsou otevřené dveře. Každou chvílí může někdo z nás zešílet. Asi bych si přál být bláznem. Má mysl by pak nemyslela na minulost a tělo nepociťovalo bolest.
Podívám se na mobil.
Nikdo mě neshání a jsou dvě hodiny odpoledne. Je středa, takže Aigis je teď připojená svou myslí na server.
Pohlédnu na své dva monitory na stole. Už dlouho se jim vyhýbám a fanoušci mě neustále otravují a přemlouvají, ať se zase vrátím i se svými cancer streamy. Píšou mi a posílají snapy, jak jim chybím.
Rád bych se vrátil. Zase bych si něco zahrál. Třeba CS:GO s Pixelem nebo GTA 5 s Bauchyčem. Jediná hra, kterou tak nějak 'nemůžu hrát' je Borderlands 2... Slíbil jsem si, že Borderlands bude patřit jen jemu a navíc bych to psychicky neunesl. Stále by mi ho něco připomínalo.
Vendali zemřel podobně jako Pepi a jeho bratr. - Začal nezastavitelně křičet čísla a následně sýpat, jako by ho někdo škrtil a pak byl mrtvý. Říkali, ať o tom nemluvíme, ale mezi tím zemřel jeden z významnějších youtuberů světa. Teď myslím Markipliera. Takový král hororových her. Snažili se to nějak zamluvit, ale nakonec se to nějak ven dostalo. Fanoušci začali šílet. Mají na to různé teorie a většina z nich je zvrhlejší než realita sama.