Rhiannon

|1| * //-Předmluva-\\

Trailer v médiích 

Když jsem ještě byla malé nemluvně, dala mě má matka před dveře jednoho domu. V domě žil starší pán, který nikdy neměl vnouče, tudíž se mě s radostí ujal. Nikde matčin čin nenahlásil a staral se o mě jako o vlastní. Říkávala jsem mu Sully. Když mi bylo osm, cosi se stalo a dům panu Sullymu vzali. Přestěhovali jsme se do místního činžáku a chodila jsem do školy, kde jsem nebyla zrovna oblíbená. Měla jsem kamarádku Tinu, ale když si našla přítele, vypadala po čase úplně jinak: pohuble, smutně a věčně mimo. Jednou jsme se domluvily, že půjdeme spolu dělat úkol a ona že ano, že si jen něco zařídí. Vrátila se usměvavá a s dobrou náladou. Když jsme vešly do našeho bytečku, Sully jí okamžitě vyhodil a řekl mi, že se s ní dál nemůžu bavit. Vysvětlil mi, že Tina je nemocná, že se z ní stala narkomanka a nechce, abych do toho spadla s ní. Ujistila jsem ho, že to se nestane a s Tinou jsem od té doby nepromluvila, myslím, že si toho ani nevšimla.

Po mých patnáctých narozeninách se Sully začal chovat divně. Častokrát, když jsem přišla ze školy ani nebyl doma a potom se vrátil vyčerpaný. Poté začal nosit čepici a mě pomalu docházelo o co jde. Už jsem nebyla malá holčička a chápala jsem, že je nemocný. Naučila jsem se vařit a dělat spousty domácích prací. Po deváté třídě jsem nešla na žádnou střední školu ačkoliv Sully si to přál. Chtěla jsem mu jeho péči oplatit a byla jsem doma, abych se o něho mohla starat. Netrvalo to dlouho. Pár týdnu před smrtí řekl, že nic nezdědím, jelikož mě vychovával na černo, ale že kousek od našeho domu je nepřirozený pařez a že pod ním je schovaný poklad. Jen jsem ho pohladila po tváři, kde dříve bývaly vousy a utřela jsem mu slzu. Nebrala jsem to vážně, byl už téměř bez smyslů, jen jsem brečela, usmívala se a přikyvovala.

V osudný den mě probudilo hlasité brečení a křičení. Sully na mě volal a použil k tomu všechnu svou sílu. Měl obří bolesti a ničilo mě ho takhle vidět. Klekla jsem si k jeho posteli a chytla ho za ruku. Z posledních sil jí stiskl a já mu potichu zpívala. Jeho zrychlený dech zpomalil a vypadalo to, že je mu lépe, ale opak byl pravdou. Koukl se mi upřímně do očí a potom to řekl.

"Rhiannon, zlatíčko..." Odmlčel se a nechal slzám průchod. Neměla jsem sílu cokoliv říct. Koukala jsem se na něho a mé slzy stékaly na jeho postel. "Udělej to ty, nedovol to jí..." Zachraptěl a upřel zrak jinam. Chvíli jsem nechápala, koho myslí tím jí, ale potom mi to došlo. Myslí rakovinu. Samozřejmě jsem nesouhlasila a začala ještě víc brečet.

"To nemyslíš vážně!" Vřískla jsem, ale Sully se na mě jen podíval a rty naznačil 'prosím'. Neměla jsem co víc říct. Na vteřinku jsem se podívala na kanylu, která vedla do jeho žil cosi, ale drželo ho to při vědomí a snad ztlumovalo bolesti, i když to tak občas nevypadalo. Hned jsem si to rozmyslela a přestala jsem pozorovat kanylu. Zakroutila jsem hlavou a s brekem vyběhla z bytu. Slyšela jsem jak za mnou bolestně volá, ale neměla jsem na to se vrátit. Šla jsem se projít, a když jsem se vrátila, dostala jsem šok.

Sully nehybně ležel a upřeně se díval před sebe. Sousedka mi vynadala, protože když jsem tu nebyla, řval moje jméno dokud neusnul. Jenže neusnul. Umřel při tom, když volal mé jméno když jsem ho opustila. Tohle ve mě zůstalo už napořád. Dala jsem mu pusu na studené čelo a sbalila si pár důležitých věcí.

Bylo mi jen 16 let, neměla jsem kam jít a dětský domov nepřipadal v úvahu. Nasbírala jsem květiny a dala nám je na práh, stejně zbaběle jako má matka mě.

Byla jsem zoufalá a potulovala se pár týdnů venku. Kradla jsem jídlo a přespávala v různých ubytovnách ve sklepích, dokud mě někdo nevyhodil. Když už to se mnou vypadalo hodně černě, objevil se Blake...

Blake mi do života nepřinesl nic hezkého, ale ani nic horšího předtím než jsem ho poznala.