Rhiannon

|3| * //-Dohoda-\\

Pomalu jsem pootevřela oči a hned se vylekala. Vedle mě seděl Blake a vypadal otráveně.

"No konečně. Kdo by řekl, že tě půlka prášku na spaní umrtví na 13 hodin." Pohrdavě frkl a povzdechl si.

"Cože? Já si žádný prášek na spaní nebra..." Pak mi to došlo, musel mi ho dát do jídla. "Ty úchyle!" Vřískla jsem. Vzal mě k sobě domů, nechal mě se umýt a potom si chtěl užít až s čistou holkou. Zasmál se. Věděl co mě napadlo.

"Ne, to opravdu ne. Myslíš, že si vezmu domů psycho bezdomovce a půjdu v klidu spát? Musel jsem se pojistit nad tím, že se ráno neprobudím chudý." Zvedl se a hodil po mně nějaký kus látky. "To si vezmi a přijď dolů." Oznámil a hned odešel z místnosti. Jeho chování mě uráželo, ale nic jiného mi nezbývalo. Ten kus hadru byly krásné elegantní modré mini šaty s černými prošívanými částmi, co byly hebké už jen od pohledu. Moje první myšlenka byla, že asi byly moc drahé a vzít si je na sebe nemůžu, ale hned jsem si vzpomněla na své otrhané džíny a nasoukala jsem se do nich. Měla jsem je jen pár centimetrů nad kolena, což mě trošku házelo do neklidu, ale dalo se s tím bojovat. Bosa jsem trefila do kuchyně, kde to už vládlo vaflí atmosférou. Usadila jsem se ke stolu a čichala k té vůni.

"Proč jsem tady?" Zeptala jsem se Blakea a tím zničila to hezké voňavé ticho.

"Protože jsi hezká mladá holka, co si neváží vlastního života a pro kus žvance udělá téměř všechno." Odpověděl hnusně a přitom mile a v klidu. Na to jsem neměla téměř co říct.

"A co obnáší to všechno?" Optala jsem se znova.

"K čertu, nemůžeš chvíli mlčet? Všechno se dozvíš!" Zakňučel a zvýšil hlas. Zamračila jsem se nad jeho jednáním, ale měl pravdu. Neměla jsem a nikoho. Byl moje šance na nový život. Nadechl se a pokračoval. "Nevím jak ti to jenom říct. Je to docela vážné a ty musíš být diskrétní a perfektní. Tohle musíš na ulici prodat do večera." Hodil po mně krabičku. "Pokud tě chytí policie o mně ani necekneš nebo zemřeš." Odmlčel se a dal mi čas nakouknout do krabičky. Zalapala jsem po dechu. Byli v tom odměřené sáčky bílého prášku.

"Je to..?" Doplnil mě. "Kokain? Ano drahá, jsi bystrá. Zpátky k věci. Pokud se vrátíš s jediným sáčkem, potrestám tě. A pokud bude chybět jediný dolar, ten si odpracuješ. Jeden sáček se rovná 90 dolarů. Dávej na sebe pozor. Zkus hlavně nádraží a tak, však to znáš." Posměšně frkl. "Věřím, že mě nepodvedeš. Jsem tvoje nejlepší možnost. Až to budeš mít, zavoláš mi a já pro tebe dojedu, ale jen v případě když zabloudíš. Tak jdi a hodně štěstí." Po stole mi poslal telefon. Chytla jsem ho za jízdy a mlčky ho odemkla. V kontaktech bylo jen jedno číslo s názvem Hrdina; Nad tím jsem se zašklebila.

"A co když to nechci dělat?" Mobil jsem po stole poslala Blakeovi zpátky. Křivě se usmál.

"Tak nemusíš. Vrať mi krabičku a sundej ze sebe ty drahé šaty. Vezmi si svoje otrhané hadry a vypadni. Mám na to spoustu odvážnějších dívek." Dořekl s klidnou hlavou. A natáhl ruce, že si převezme svou krabičku zpět. Pomalu jsem mu ji předávala, ale nebyla jsem si jistá. Kam půjdu? Třeba to, že byl Blake zase u toho mostu bylo znamení. Rozmyslela jsem si to. Krabičku jsem si strhla ke klínu a natáhla si ruku pro telefon. Spokojeně přikývl a předal mi ho. "Pokud utečeš, najdu si tě a potom zabiju." Usmál se a rukou mi naznačil ať odejdu.

Nevěděla jsem jak začít, ale zdálo se, že má krabička byla známá. Lidé za mnou chodili sami. Převážně bezdomovci, některý jsem i znala a o to víc mi bylo hůř, když jsem jim sáček prodala. Na večer už to tak snadno nešlo. Nabízela jsem to pochybným lidem. Jeden chlap po mně chtěl i zaútočit, ale stihla jsem utéct. Měla jsem hlad, ale nepřinést všechno znamenalo další špinavou práci. Cítila jsem zoufaleji, než před týdnem v dešti na ulici. To jsem alespoň byla závislá jen sobě. Podívala jsem se do krabičky a zbyli tam jen dvě tabletky. Peněz mám dost, nemusel by si všimnout, že ty 2 chybí. Ale co s nimi? Vyhodit je? V žádném případě, jsou asi cenné, když za to lidi tolik zaplatí. Vrátit? Rozhodně ne. Napadlo mě to nejhloupější. Tabletky jsem vytáhla ze sáčku a rychle je strčila do pusy a polka jsem. Necítila jsem se nijak zvláštně, a tak jsem se hrdě pousmála a vytočila jediné číslo v mém dočasném telefonu. "Prosím?" Řekl neutrálně. "Mám hotovo. Přijeď, jsem na zastávce pár bloků od metra." Dořekla jsem a sedla si na lavičku. Jenže jsem nechtěla sedět. Musela jsem chodit. Nestačilo to. Rozeběhla jsem se na konec ulice a potom zpátky. Mám tolik energie, příjemný pocit a starosti jakoby se rozplynuli, cítím se podivně šťastně. Běhám kolem zastávky a přitom se hlasitě směju. Nevím co se děje, ale je mi krásně. Cítím se jako opilá, všechno se mi začíná motat, ale moje štěstí ne. Všimla jsem si černého auta, které přijelo k zastávce. Někdo z něho vystoupil a šel přímo ke mně. Začala jsem se smát ještě víc. Byl to Blake, ale měl hrozně velikou hlavu a směšné oblečení. Můj smích přerušila rána na mé tváři, ale jen na vteřinku. Začala jsem se zase smát.

"Máš zorničky po celých očích. Kolik si toho měla?!" Zmáčkl mi Blake tvrdě zápěstí a funěl mi přímo do tváře.

"Nic, a nečerti se tolik." Uchechtla jsem se a znovu mě udeřil.

Chytl mě kolem pasu a odvláčel mě do auta. Motala jsem se, už mi nebylo tak skvěle. Blake nastartoval a odvezl mě zpět do svého domu. Pomohl mi z auta a surově mě vedl do baráku. Byla jsem zmatená, však žádná tabletka ani kokain nezbyl.

"Rhiannon podívej se na mě." Zavrčel. Bolela mě hlava. Blake tam byl nejméně třikrát.

"Který z vás to říká?" Zmateně jsem se podívala na prostředního Blakea. Protočil očima a čapl mě. Strčil mi prsty do krku a to do té doby, než se mi nezvedl žaludek a já nezačala zvracet.