Královské zajetí

3.Prosebný rozkaz

UŽ NĚKOLIK HODIN se neozývají žádné rány z děla ani zem už se neotřásá.Klimbám opřená o matčino rameno a sleduji dveře, jediný východ z této místnosti. Vyčítám si, že kdybych jen chvíli počkala, neminula bych se s otcem. Mám pocit, jakoby se vteřiny slívaly v hodiny pomaleji než obvykle, všichni jsme tu dole schovaní jako myši, plni očekávání, co se to vlastně děje, síly ale ubývají a zásob jídla tu není moc, děti začínají být neklidné. Nevím jak dlouho jsem spala, ale z odpočinku mě vytrhne skřípání zrezivělého zámku na dveřích. Těch pár mužů, kteří tu s námi jsou, popadnou všechno, co by mohlo sloužit jako zbraň, včetně plechových hrnečků na vodu. Postaví se přímo ke vchodu našeho sklepního úkrytu připraveni "zaútočit". Všichni přítomni upírají nervózně zraky na ty jediné dveře, které se prudce otevřou a v nich je jeden z vojáků královské stráže.
Vypadá příšerně, ale navzdory tomu má na tváři chabý úsměv a v ruce prapor mincských nepřátel.
"Jsou pryč! Král všechny svolává na Velké náměstí, tak si pospěšte!" Některé ženy po jeho slovech začnou úlevně plakat, včetně mé matky. Jsme zachráněni. Do lidí kolem mne jakoby někdo znovu vlil život, začnou zpívat písně vítězství a pomalu vycházet ven. Isobel i matka mě podepřou a já mohu kulhavým krokem udělat totéž, když procházíme kolem vojáka zastavím se, abych mu mohla položit otázku.
"Jak dlouho jsme tu byli zavření?"
V jeho strhaném obličeji je vidět lítost.
"Dva dny slečno."
Celé mé nitro se sevře, o otci už nemáme zprávy celé dva dny. Matka má rty sevřené do úzké čarky, čelo ji zdobí varhánky drobných vrásek a přesto je velmi krásná. Promluví na mě tichým, ale rozhodným hlasem:
"Casandro, pojďme na to náměstí."
Opět se rozejedeme ven, k východu vede několik schůdků, které pomalu zdolám a na jejich vrcholku konečně spatřím denní světlo, do plic nasaji čistý vzduch, jenž je ještě trochu cítit spáleným dřevem. Když se ale rozhlédnu kolem sebe vyhrknou mi slzy do očí. Mé milované město. Dorindorská malebnost je ta tam, zmizela stejně rychle, jako shořela starobylá dřevěná radnice. Na rameni mi spočine drobná ruka Isobel, její tvář je zahalena závojem smutku.
Pokračujeme dále, procházíme kolem trosek nám známých míst, květinářství, obchod s bylinkami paní Quentinové i naše oblíbená cukrárna, to všechno je pryč.Sklesle následujeme dav lidí, který stejně jako my nemůžou uvěřit tomu, co se stalo. Dojdeme až na Velké náměstí, kde v okně ve vyšším patře jednoho z mála nezničených domů, stojí král čekající, na správnou chvíli, aby mohl promluvit. Zdá se, že nastala právě teď.
"Drazí Dorinďané, nedokážete si představit, jak trpím při pohledu na to, co nám způsobila čirá nenávist jednoho z vedlejších krajů. Celá královská rodina soucítí s těmi, jenž přišli o někoho milovaného, nebo blízkého. Bez Bílého království bychom ale byli ztraceni, možná by nepřežil nikdo z nás. Král Leonard bez zaváhání poslal na moji žádost ty nejlepší oddíly své armády, takže jen díky nim, nás tu teď může stát většina, z původního počtu obyvatel. Avšak pamatujme, že nic není zadarmo. Král Leonard si jako odměnu za poskytnutou pomoc žádá přesně dvacet dívek, jako služebné pro svou královnu Valerii." Davem se ozve burácející nesouhlas, několik pěstí rozrazí vzduch, mnoho otců si pro své dcery představuje lepší budoucnost, než dělat služku zhýčkaným šlechticům. Radost z osvobození a vděčnost rychle vystřídala zloba. Král se po delší době opět dostane ke slovu, zvedne svou pravou ruku do výšky, aby utišil lid.
"To není žádost, ale rozkaz. Vaše dívky mohou získat v Bílém království to nejlepší.Pokud je nezapíšete dobrovolně, půjde z každé  vylosované rodiny nejstarší dcera."  Jeho hlas už není tak milý, rysy v obličeji mu ztvrdnou. S městem byla zničena i jeho hrdost, když zaprodal Dorindorské dívky. Nevím, jestli mu mám být vděčná, nebo se zlobit, ale jistě vím, že má rodina se nesmí rozdělit. Nikdy. Isobeliny oči vyhledají ty mé, z jejího pohledu je vidět, že je stejně zmatená jako já. Chci se obrátit k matce, říct ji, abychom šli domů a potom hledat otce, moje pravá strana je ale prázdná. Ještě zahlédnu, jak se její béžová suknice proplétá davem a mízí v něm.
"Matko!" zavolám, netuším, kam si to míří.