Královské zajetí

10. Krvavý lov

POHLÉDNU NA SOPHII, která si již v noční košili čte knihu. Oči se mi klíží, ale nesmím odejít, dokud mi to princezna nepřikáže. Uklidím vyšívaní, pak se odvážím na ni promluvit.
„Sofie smím jít spát?" promluvím do ticha, únavou se mi skoro podlamují nohy. Ona zabraná do příběhu Romea a Julie jen přikývne, konečně můžu odejít.
„Casandro?"ozve se ještě. Vrátím se tedy o pár kroků zpět.
„Zítra ráno odjíždíme na lov spolu s bratrem, buď přichystaná," oznámí mi mezi zívnutími a zavře knihu. V mysli se mi vybaví tvář prince Christiana zkoumající mě od hlavy až k patě.
„Sfoukni svíčky," připomene mi unavená princezna
Naberu do plic vzduch a zhasnu plamínek, který do poslední chvíle bojuje o svůj život a potom ho stejně pohltí tma. Popřeji dobrou noc, ale odpověď už nedostanu, protože králova dcera již spokojeně oddechuje do hedvábných peřin.
Potichu za sebou zavřu dveře a vydám se do své komnaty, která je vedle té její.

„Je na tom špatně," šeptne odněkud vystrašeně dívčí hlas.
„Neboj se Lucy, dostane se z toho," uklidní ji někdo.
Vykouknu zpoza  dlouhéhu závěsu, který visí na každém rohu chodby. Ve stínu svíček stojí dívka, jejíž jméno bude pravděpodobně Lucy. Paula stojící naprotí ní má ustaraný výraz, v rukou svírá hromadu bílých prostěradel.
„Mám o Aidana strach!"
Hned se mi rozbuší srdce, protože si vzpomenu na ošklivou ránu, kterou získal v boji s loupežníky.
Lucy nešťastně vloží obličej do dlaní a svěsí ramena. 
„Dnes si za tebe vezmu službu, můžeš u něj zůstat celou noc," řekne Paula rozhodně.
To co řekne Lucy už neuslyším, protože kolem nich projdou stráže.  Poté se obě ženy rozjedou každá na jinou stranu. Z nějakého důvodu se rozhodnu sledovat blonďatou dívku. Ta rychlím krokem spěchá do zadní části zámku.  Její oblečení je stejné jako mé, jen zástěru má více špinavou z čehož usoudím, že pracuje v kuchyni.
Lucy se zastaví před dveřmi, kterých by si snad nikdo nevšiml, jsou totiž zastrčené v zákoutí, kam ani světlo ze zlatých svícnů nedosáhne.
Jemně zaťuká a vklouzne dovnitř. Hledím před sebe, myslím na Aidana, protože jeho pokoj bude určitě právě za těmito dveřmi.  Chtěla bych ho vidět, ale Lucy se o něj bude určitě celou noc starat. Otočím se, chci odejít, jenže dveře se  znovu otevřou a Lucy někam odběhne, vypadá to, že na něco zapomněla.  Chvíli váhám, přemítám jestli je to vůbec vhodné tam vejít. Vždyť tě zachránil. Vyvstane mi na mysli a proto tedy vezmu za chladnou kliku.
V místnosti je docela tma, rozhlédnu se kolem sebe až ho spatřím na menší posteli u okna. Udělám několik kroků vpřed, abych ho mohla alespoň pozdravit.
Zdá se, že je to horší než jsem předpokládala. Vůbec nevnímá své okolí, rána na jeho rameni stále krvácí, čelo má orosené kapkami potu, pravděpodobně ho schvacuje horečku. Víčka pevně svírá k sobě, mělce oddechuje až se někdy bojím, zda nepřestal dýchat úplně.
Na nočním stolku leží mísa s vodou i kus bílého hadříku. Vezmu jej a pak lehce navlhčím, aby byl studený.  Jemně jím Aidanovi utřu kapičky z čela což opakuji několikrát než na chodbě uslyším kroky.
„Brzy se uzdrav," šeptu k němu a rychle vyjdu z pokoje ven.

                                                                        ***

Ráno si chvíli zvykám na to, že  jsem v místnosti sama. Doma by už Isobel seděla na stoličce u okna  a s veselým pískáním si česala své dlouhé vlasy dřevěným hřebenem.  Raději zaženu myšlenky na domov a vyskočím z postele. Ještě v noční košili si stoupnu před malé zrcadlo visící na zdi.  Dívku s kruhy pod očima nepoznávám, barvy jejího obličeje jakoby vybledly a s nimi i jiskřičky z hnědých očích, které tam ještě před pár dny byly. Tohle je jiná Casandra. Ta z Dorindoru už dávno neexistuje. Popadnu nůžky a své hnědé vlasy jedním prudkým pohybem ustřihnu tak, aby jejich konečky sahaly jen kousek pod prsa namísto do pasu. Udělám to i na druhé straně hlavy a spokojeně se podívám na svůj odraz.

„Sluší ti to!" řekne vesele Sophie když jí zavazuji šněrování na jejích jezdeckých šatech.
„Děkuji," špitnu a dál se soustředím na práci.
„Dnes uvidíš jedny z nejkrásnějších lesů v království, Christian tam vždy naloví ty nejlepší koroptve," švitoří vesele až se musím pousmát nad tou bezstarostností.

Před zámkem jsou již připraveni lovečtí psi i koně. Já s princeznou si každá vybereme jednoho. Než se nadějeme přijde i princ. Christian si mne změří pohledem a pozdraví kývnutím hlavy.
„Zdravím sestřičko," zavolá na Sophii zatímco skládá šípy do vaku.
„Nebudou se ti klepat ruce bratříčku?" odpoví mu.
„Proč by měly?" zvedne tázavě obočí a mezitím ladně vyskočí na koňský hřbet.
„Je s námi Casandra, neříkej, že to není krásné děvče," Sophie se zasměje a mlaskne na hnědáka, který se dá do klusu.
„To neříkám," řekne Christian a upře své oči do mých, pak se rozjede za svou sestrou.
Do tváří se mi ihned znovu nahrne červeň, pobídnu koně a raději jedu za Sophií.

Jedeme jen chvíli, než zastavíme na mýtině uprostřed lesa. Princezna nelhala, jsou to opravdu překrásné lesy.  Christian  seskočí z koně a přichystá si první šíp, chvíli hledí na větřícího psa, který se za chvílí rozběhne k nedalekým malinovým keřům, princ na nic nečeká a vydá se za ním.
„Běž za nimi Casandro, zjisti co Nelson zavětřil!", přikáže mi se smíchem Sophie, která stále sedí, jen si roztáhla krajkované paraplíčko.
Raději ji uposlechnu, stáhnu si z hlavy čepec, abych ho nikde neztratila a pospíším si tím směrem, kde před pár sekundami zmizel Christian.
Není daleko, zahlédnu ho, jak čupí v hustém porostu pozorujíc pasoucí se srnku.
Potichu se k němu přiblížím, váhám, jestli se hodí, abych se vedle něj posadila, ale nakonec to udělám. Když mě uvidí, položí si na plné rty ukazováček, potom přiloží šíp na tětivu a tu natáhne, jeho soustředěný výraz se mi zdá roztomilý.
Hrot šípu rozrazí vzduch a mine srnku jen o vlásek, ta leknutím poskočí a hned je pryč, Christian nesouhlasně zabručí, vstane, aby došel pro zatoulanou střelu, tu mi hned na to podá i se svým lukem.
„Umíš střílet?"
„Otec mě to trochu naučil," odpovím se sklopenýma očima. Najednou ucítím na bradě jeho prsty, pomalu mi zvedne hlavu.
„Podívej," ukáže na hrdličku sedící vysoko v koruně stromu.
Zaujmu pevný postoj, zpevním ramena a zamířím, lehce pustím tětivu.
Princ se zasměje, holubičku totiž minu jen o malý kousek.
„Dnes není dobrý den Casandro," usměje se na mě. Jakmile vysloví mé jméno podlomí se mi kolena.
„Tvůj otec není špatný učitel," pokračuje princ.
„Měl se mnou trpělivost," odpovím a urthnu si  jahodu.
Lesem zazní výkřik, ale není zvířecí. Oba dva hned zpozorníme.
„Sophie!" zavolám a rozběhnu se zpět na mýtinku, co nejrychleji dokážu s princem v patách.
Kámen mi spadne ze srdce když ji uvidím, jak si čte knihu.
„Pročpak tam tak křičíte?" vzhlédne od rozečtené stránky.
„To jsme nebyli my!" odpovím jí zatímco se snažím popadnout dech.
„Šlo to odtamtud," ozve se za mnou Christian, který už sedí zpět v sedle. Napodobím jeho příkladu, všichni pobídneme své koně tím směrem odkud vyšel ten výkřik.
Psi začínají být stále neklidnější, což mě přinutí se více rozhlížet a proto také první spatřím tu dívku. Tu mrtvou dívku ležící na mechovém polštáři s líčky ještě stále červenými.