Královské zajetí

20. Štastné noviny

USNULA A JSEM RYCHLE. Do nového dne mě přivítal zpěv ptáků, který sem proniká pootevřeným oknem. Vyskočím na nohy, bosá chodidla zasunu do střevíců a rychle se obléknu. Pak přeběhnu jen o jedny dveře vedle.
"Vstávat! Vstávat vaše veličenstvo, je krásný den," zašveholím k princezně zatímco roztahuji težké závěsy.
"Dobré ráno," popřeji, když spatřím její rozčepýřenou hlavu a spánkem jemně načervenalé tváře. Naleji do mísy trochu vody, přidám pár kapek drahého levandulového oleje a vybídnu princeznu, aby si šla umýt obličej.
Pak už ji jen pomohu nasoukat se do šatů. Dnes zvolila lehčí model meruňkové barvy protkaný stříbrnými nitěmi, volány na konci každého rukávu působí opravdu půvabně.
Najednou zaslechnu cinkání zvonku, který má za úkol svolat královskou rodinu a jejich nejbližší služebnictvo do jídelny na snídani. I můj žaludek se hlasitě dožaduje jídla, ale pravidla jsou pravidla. Mohu se najíst až po Sophii a to jen pokud mi to dovolí.

"Otče, matko," pozdraví princezna oslovením své rodiče, kteří už zasedli za stůl. Můj a pohled královny Valerie se setkají, věnuje mi vševědoucný úsměv, který si nedokáži nějak vyložit.
"Kde je Christian?" zajímá se Sophie o svého bratra. Chvíli je ticho, ale pak král s obličejem rudým vzteky udeří do stolu až stříbrné poháry nadskočí.
"Ano! To by mě opravdu zajímalo! Je naprosto neschopný," kříčí král, který je opravdu v nedobré náladě.
"Uklidni se drahý. Víš, že pokaždé, když má přijet hraběnka, se vypaří," umírní svého muže královna Valerie.
"Chová se jako malý kluk, prchá před povinnostmi. Jednou si stejně bude muset Leonii vzít!" pokračuje král.
Trošku zbystřím, protože ještě nikdy jsem neviděla, aby se královský pár hádal.
"Zapomněl jsi, co si slíbil? Svým dětem nebudeš nařizovat koho si mají vzít!"
"Královský slib je královský slib otče," ozve se Sophie, která se zdá být debatou rozrušena. Místo, aby jedla, honí po talíři několik kuliček bílého hrozna.
Po chvíli ji to přestane bavit a rázně vstane od stolu až její židle málem spadne. Kývne na znamení, že odcházíme.
Princezna se odebere do své komnaty. Konečně mohu jít dolů do kuchyně podívat se, jestli na mě zbyly nějaké teplé koláče. Když procházím kolem tmavého zákoutí ucítím na předloktí pevný stisk, někdo kolem něj obmotá své prsty a přitáhne k sobě.
Pohlédnu do modrých jezírek a lehce se mi podlomí kolena.
"Nadporučíku?" vyhrknu.
"Casandro, omluvte prosím mé hrubé chování."
Smutně sklopí oči, na čele se mu udělala nepatrná vráska, vypadá, že ho to opravdu mrzí.
Vzpomenu si, jak mě po polibku nechal bez jediného vlídného slova celou zmatenou odejít. Najednou pocítím zlobu i smutek najednou, už nechci udělat podobnou chybu, protože mé city neopětuje.
"Ne, to vy omluvte mne, nebude se to opakovat," odpovím chladně, chci odejít, ale zastoupí mi cestu a rozhlíží se okolo, zda nás někdo nevidí. Proč má pořád strach?
"Já musím vám," započne větu jenže ji nedokončí, uslyšíme totiž po chodbě přicházet stráže. Rychle sáhnu do kapsy své zástěry a nahmátnu dopis od princezny pro Aidana.
Bezeslova mu jej dám, protože vím, že dnes už ho nechci vidět. Dříve než stihne cokoliv říci pokračuji ve své cestě do kuchyně.

"Nech to být!" volá Paula a plácne přes ruku jednoho malého kuchtíka, který si chtěl vzít pralinku. Posmutnělý chlapec se posadí zpátky, pokračuje v loupání brambor.
Jakmile se kuchařka otočí, aby obrátila kuře na rožni, hmátnu pro jednu čokoládovou laskominu a strčím ji kuchtíčkovi do úst, sama si přiložím ukazováček na rty. Klučina se na mě vděčně usměje snažíc se nemlaskat.
"Casandro! Měla by si zajít za Leilou, sháněla tě tu," mrkne na mě a podá mi dvě jablka.
Podívím se nad jejím tajemným výrazem, ale dlouho nad ním nepřemýslím, protože Leilu jsem dlouho neviděla a tak se na setkání moc těším.
Rychle vyběhnu do zahrad jelikož moc času do příjezdu hraběnky nezbývá. Svou kamarádku najdu sedět na lavičce u velkého skleníku, jak váže bylinky do malých svazků na sušení. S pihami a smragdovýma očima, které vykují zpod slaměného klobou, vypadá překrásně. Lituji, že neexistuje nic kromě plátna, co by ten okamžik dokázalo zachytit a tak se jej snažím uložit alepoň do paměti.
"Zdrávím tě!" zamávám a přisednu k ní. Po tváři se Leile rozlije teplo ze srdečného úsměvu.
Do klína jí položím jedno jablko zatímco se zakousnu do toho druhého.
"Musím ti něco říct," řekne, odloží meduňku a věnuje mi vážný pohled.
"Copak?"
"Jsem těhotná," vypískne šťastně. Okamžitě padnu kolem jejího krku.
"S Lucasem?" zeptám se nevěřícně a ona s ruměncem na tvářích přikývne.
Nestihneme si říct nic více, protože uslyším přijíždět kočár. Líbnu Leilu na čelo a slíbím, že se za ní přijdu brzy podívat. Celá šťastná se rozběhnu k princezně Sophii.
Kdybych jen tušila, kolik utrpení tato novina přinese.

Ahoojte, dneska třošku kratší kapča, jelikož kdybych měla napsat to, co plánuji, čekali byste další týden a to nechci. Jak se vám líbila? Názory zanechte v komentářích, nebo v podobě votes. Děkuji moc!
Slibuji, že další kapitola bude dřív, než čekáte!;)
Hezký den pisálci,
A