Královské zajetí

14. Faleš a tanec

OČI BY UŽ NEJRADĚJI SPALY, ale já vezmu stojan s plátnem a postavím ho před okno. Když se nemůžu nikomu svěřit, proč to neříct jemu? Vezmu štětec, ve světle svíček divoce udělám první tah. Jako bych s barvou na plochu přenášela i zmatek, strach a vztek, který mnou prochází zas a znovu. Rukou sevřenou v pěst otřu slzu z tváře, sednu na postel, jen na chvíli chci položit hlavu na polštář a pak se dát znovu do práce, ale to se nestane. Usnu.

Z nočních můr mě vytrhne zabouchání na dveře. Vyskočím na nohy, urovnám pomačkanou suknici a ze džbánu položeném nedaleko si do dlaní naliji trochu studené vody, kterou se osvěžím.
"Casandro!" volá dívčí hlas. Trochu zmatené vyhlédnu ven, slunce už je vysoko, obloha je bez jediného mráčku, vypadá to, že  se mi vysmívá. Otevřu, rozcuchaná Lucy na mě hodí vyčítavý pohled.
"Co se děje?" zeptám se jí.
"Zkouška šatů, princezna Sophie tě hledá," oznámí mi. Plácnu se do čela, hned vezmu zástěru a rozběhnu se do sálonku div cestou nesrazím zadůmaného Aidana. Nezvyk vidět ho, jak se prochází chodbami, způsobí, že vykoktám omluvu a běžím dál. Kdybych počkala, viděla bych, že jeho pohled je zastřený rouškou starostí. 
Vtrhnu do místnosti laděné do tmavě zelené barvy s nabytkem z tmavého dubového dřeva, ze stěn vyčnívají parohy nejrůznějších zvířat.  Mou pozornost si ale získají stojany nejen s blyštivými látkami ale i hotovovými modely překrásných šatů.
"Jdeš pozdě!" ozve se Sophie zpoza beduínu, několik službených pomáhajících princezně z korzetu nad náhlým projevem jinak tiché dívky zpozorní.
"Omlouvám se," zašeptám.
"Já už si své šaty vybrala, ale co ty!"
Vyjde zpoza zástěny a usměje se na mě, několikrát se otočí, aby  ukázala, které si vybrala ona. 
"Jsou překrásné princezno," řeknu, protože nic namítat nejde.
"Tyhle by mohli být tvoje, co říkáš?" ukáže prstem na stojan u okna.
Zalapám po dechu, když je spatřím.  Šaty, o kterých by se dívkám z mého městečka mohlo jen zdát. Rudá látka splyvající na zem je prošívaná zlatou nití, rukávy zdobeny krajkou a živůtek posetý malými perličkami.    
"Nechceš si je zkusit?"                                                                                                                      Nadšeně několikrát přikývnu.             

Přípravy dněšním dnem vrcholí, večer  začnou přijíždět první hosté a moje nervozita je každým okamžikem větší. Do svých myšlenek se zaberu tak moc, že princezna sykne, když ji omylem zatahám za pramen vlasů. Už podruhé se ji během dne musím omluvit. "Co se děje?" zeptá se se starostlivým výrazem zatímco pokračuji ve splétání.          
"Nemůžu na to přestat myslet," vzdychnu při vzpomínce na bezvládné těla.
"Nelam si s tím hlavu, Aidan a bratr to vyřeší," řekne jakoby mrtvé dívky kolem zámku byly jen jeden z mnoha nedůležitých problémů. Její nezaujatost mě šokoje, najednou v ní nevidím jen přívětivou princeznu ale i dívku poblouzněnou majetkem a přepychem.
Na příjezdové cestě zaskřípá písek pod koly kočáru. Vyhlédneme ven, Sophie vypískne a ještě se poupraví a popostrčí mě ke dveřím.
"Hraběnka je tady, musím ji jít přivítat, ty se běž přichystat," přikáže mi, vyprovodí z komnaty a rozběhne se chodbami ven. Zůstanu stát, promnu si unavené oči a opřu se o chladnou kamennou zeď.
"Co tu ještě děláte!" rozkřikne se Blair, když prochází kolem. Jeho perfektně zastřižený vous a čistá uniforma neladí k zabláceným botám, všimne si mého údivu a tak raději promluví znovu.
"Máte hlídat princeznu, tak do práce!" zahřmí, přidá do kroku a ztratí se za rohem.
Zavrtím nad tím mužem příšerných mravů hlavou.

Přejedu dlaněmi po hedvábí, které přilnulo k mým bokům jako druhá kůže. Pohlédnu na svůj obličej, bledší než je obvyklé u dívek z našeho kraje. Kvůli jeho barvě na něm vyniknou pihy. Můj otec je vždy s oblibou počítal, když jsem malovala a on mě sledoval. Oči se mi zalijí slzami při vzpomínce na někoho, kdo mi dal vášeň k něčemu, co dělám nejraději. Odraz v zrdcadle mi ale také připomene, že vlasy barvy hořké čokolády, jsem zdědila po matce, která mi také chybí. Raději se zhluboka nadechnu, prsty pročešu tmavé prameny a vyjdu ze dveří najít princeznu.

Vejdu do sálu plného dam a mladých dívek nejen v drahých róbách, ale i cizokrajných oděvech. Vzadu sedí na svém trůně král, jehož tvář je jakoby vytesaná z kamene, vedle něj je princ šeptající něco do ucha královny Valerie, která se poté rozesměje.
Moje suknice není vyplněna kovovými obručemi a tak se lehce prosmíknu mezi hosty. Konečně najdu Sophii, která se dobře baví s dívkami jejího věku.
"Tady jste!" oddechnu si a málem i otřu pot z čela, nezapomenu na rychlou úklonu.
"Nemusíš mít strach!" namítne se smíchem.
"Ale ano vždyť se tu potuluje...," jenže Sophie mě s rozzlobeným pohledem přeruší.
"Začíná hrát orchestr, jdeme si zatančit," oznámí mi a i se svým harémem obdivovatelek zmizí. Nejraději bych ze sebe strhala šaty, které jsem ještě před chvílí vychvalovala a sedla na nejrychlejšího koně v království, abych do rána byla pryč.
"Smím prosit?" ozve se za mnou tiše.
Překvapeně pohlédnu na Aidana. Do tváří se mu vrátila zdravá barva a tak se zdá, že se zotavuje. Chvíli otvírám pusu jen tak na prázdno, ale nakonec jen přikývnu. Uchopí mou dlaň do své jakoby byla z toho nejkřehčího křišťálu a mými prsty proběhne lehké mravenčení. Pomalu dojdeme na taneční parket, který se zaplnil. Začneme prvními kroky do zvuků houslí a příčné flétny, které vyplní celý prostor sálu.
"Není naláda ke slavení viďte?" řekne s očima upřenýma na mou tvář, když se na chvíli přiblížíme k sobě.
"Umírají mladé ženy," odpovím co nejtišeji hned, jak udělám otočku. Chce mi říct něco dalšího, ale přeruší nás Sophie.
"Nadporučíku ráda vás vidím!" skoro zazpívá s širokým úsměvem.
"Já vás také veličenstvo," odpoví jí skromně.
"Zatančíme si?" položí mu otázku.
"Přejete-li si."
Chystám se odejít, ale Aidan mě zastaví.
"Něco vám upadlo," řekne a podá mi složený kus papíru. Chci namítnou, že to asi nebude moje, ale ze zvědavosti si ho vezmu. Pak už jen sleduji, jak Sophii lehce políbí na hřbet dlaně a dá se s ní do tance. V srdci mě píchne osten žárlivosti, usoudím, že princezna je v dobrých rukou,  rozhodnu se proto jít chvíli na vzduch.
Hned, jak vyjdu před zámek, rozložím papírek, na kterém jsou rozmáchlým písmem napsána čtyři slova.
O půlnoci pod jabloní.

Moc děkuji, že jsi dočetl/a až sem. Budu moc ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu ať už v podobě komentáře, nebo votes. Přeji vám krásný zbytek týdne a pevné nervy ve zkouškověm období.
Amy