Královské zajetí

31. Temné bludiště

V tichu, které zaplňuje chodby, je i šustění látky příliš hlučné. Soustředím se na každý krok, v duchu si znovu a znovu přehrávám Haroldovy instrukce ohledně spletitého bludiště chodem pod zámkem, naší jediné cesty ven. K Paulině pokoji skoro doběhnu, ale musím se ovládat a nezpůsobit žádné podezření zvlášť, když má Aidan pocit, že jsem sledována Christianovou stráží. Než zaklepu, ohlédnu se za sebe. Chvíli mám pocit, jakoby se mi do zátylku upíral něčí pohled, ale když zabodnu své oči do stínů, zjistím,že tam nikdo není. Tiše zaklepu na dveře smluvený signál. Nemusím čekat ani vteřinu a otevře mi Paula, která se pokusí o povzbudivý úsměv.
„Může vstát, ale je moc slabá. Nebylo by lepší počkat?" zašeptá tak, aby ji Leila neslyšela. Rázně zavrtím hlavou.
„Zítra popraví Lucase a hned potom královská rodina plánuje svatby," vysvětlím jí. Kuchařka si šokovaně přiloží dlaň na ústa, pak sáhne do velké kapsy své zástěry, vytáhne kapesník a utře se jím čelo poseté krůpějemi potu. Dnes večer jsme nervózní všichni.
Přistoupím k Leile, která dřímá na posteli u okna. U ní je nachystaný její vak s věcmi.  Paula ji  dokonce  převlékla z noční košile.
Natáhnu se pro pohár vody, přidržím ho tak, aby se má jediná přítelkyně mohla napít a tak získat trochu síly k tomu, aby se postavila.
„Musíme jít," prohlásím rázně. Leila prikývne, pohlédne na mě svýma krásnýma, ale unavenýma očima.
„Můžu tu zůstat," řekne polohlasem. Tu možnost si však nechci ani představit. Výhrůžka v Christianově hlase byla dost jasná. Pokud nesplním své slovo, obviní Leilu a i ona pak může skončit v cele pro odsouzené na smrt.
Uvážu si její vak na svá záda, pak Leilu podepřu a naposledy políbím Paulu na baculatou tvář.

***

Spícím zámkem procházíme jak nejtišeji dokážeme. Naštěstí na nikoho nenarazíme a tak si před vchodem do podzemí můžu hlasitě oddechnout. Myšlenkami zabloudím k Aidanovi. Představa jeho nebeský modrých očím, které když na mě pohlédnout, mám pocit bezpečí a jistoty, je mým záchytným bodem. Doufám, že i on je  už na cestě ke stájím.
Otevřu dveře za kterými je tma. Tma. Jako chřtán obludy z něhož není úniku.
Z přemýšlení mne vytrhne šramot. Otočím se a s úžasem hledím na Leilu, které se podaří zapálit malou pochodeň. S povzbudivým výrazem pomalu vyjde vpřed natahujíc ruku s jediným zdrojem záře.

Pečlivě za námi dveře zase zavřu, aby nikdo nepojal podezření. Teď musíme postupovat mnohem rychleji než v zámku. I Leila narůstajícím vzrušením přidává do kroku a tak se mohu soutředit na to, abych nás správně směřovala při průchodu první odbočkou.
V uších slyším tlukot vlastního srdce a tlumený dech. Vystřídám Leilu, převezmu pochodeň, abych plamenem ozářila zákoutí kolem.
Z kupiček vlhké slámy nás pozorují velké krysy ohryzávající kosti. Zda jsou lidské nevím, protože zhnuseně odvrátím zrak. Ta chvíle nepozornosti je ale drahá. Nevšimnu si vyčnívající kamene a zakopnu o něj. Poslední, co cítím, je vlhká hlína a tupý náraz do hlavy. Poslední, co vidím, je pochodeň letící před nás, která prudkým dopadem zhasne.
Zahalí nás tma. Pohltí chřtán obludy.