Přicházela jsem k vědomí. Neměla bych být náhodou mrtvá? Zřejmě už stojím před brány nebe. Konečně. Už se rýsoval obrys zlaté obloukové brány stojící na mracích, ten zářivý pocit mě obklopoval, hřál na srdci. A pak...
Jsem spadla.
"Twilight! Twilight!"
..Ten hlas znám. Nedokážu si vzpomenout odkud, ale znám.
"Twilight! Já jsem se o tebe strašně bál! Spala jsi snad už celý den!"
"S-spiku?!"
Ponyvillská knihovna, 1. Listopadu 17:34
Twilightin pokoj
"Co se stalo Twi? Jsi celá? Ještě k tomu vypadáš... *ehm* zhrouceně."
(Heh, zhrouceně? Spíš se cítím příšerně!)
"Oh! Málem bych zapomněl! Čekají na tebe tvoje kamarádky dole v obýváku!"
"Jak dlouho?"
"Pár hodin..."
"Pár hodin?!"
Otráveně jsem zamumlala. Jak to, pár hodin?
Opatrně jsem vstala, nohy se mi podlamovaly, stěží jsem se sotva postavila. Podařilo se mi postavit na všechny čtyři. "Ale nejdřív.." řekla jsem a odkulhala směrem k zrcadlu.
Vypadala jsem strašně. Měla jsem obrovské kruhy pod očima, jako kdyby mi pod nima praskala kůže. Oči celé zrudlé, nevyspalé. Po těle jsem měla modřiny, obzvláště na ramenech. Hříva? Tsk. Ani nebudu popisovat.
"Takhle dolů jít nemůžu."
"Ale notak Twi, jsou to tvý kamarádky, k těm se můžeš ukázat jakkoliv!"
S tím jsem si nebyla jistá. Věděla jsem, že to říká jen aby mě povzbudil, sám si nebyl jist zda to byla úplně čirá pravda.
Ale neměla jsem na výběr. Kouzla na odstraňování modřin neznám, a hříva je tak zacuchaná že si ji nedokážu učesat.
Je čas se všem ukázat. Jej.
Pomalu jsem klesala po schodech dolů, nedala bych to sama kdyby mě Spike nepodpíral z druhé strany. Už jsem mohla slyšet holky si potichu šebetat v obýváku... Kdyby tak věděly co se mi stalo..
ČTEŠ
Zapovězení
Horror(Ignorujte mojí neskušenost na záčatku, pak tu bude lepší) Ach, Nightmare Night. Svátek duchů, nemrtvých. A co ta historka o Nightmare Moon? Jak děsila děti tisíc let zpátky? Jak jsme museli odevzdávat sladkosti jen aby nás nezabila? To už je zapome...
