Dreamer

2nd part

"Já-já, neodcházím kvůli tobě, jen bych už měla jít domů, začíná se stmívat" vykoktala jsem ze sebe hloupě.

"Jsi snad malé dítě, že by rodičům vadilo, že budeš venku za tmy?" řekl sebejistě. To co řekl mě zarazilo, hrklo vě mě. Už dlouho jsem o mých rodičích od nikoho neslyšela mluvit nahlas. Cítila jsem, jakoby mi bodl nůž přímo do srdce a nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.

"Co se děje?" zeptal se, když viděl můj výraz, nedokážu si ani představit, jak moc hrozný byl. Stála jsem tam jako kamenná socha a skoro ani nedýchala, jen jsem si v hlavě zase promítala ten okamžik, kdy mi babička oznámila, co se stalo, že už je nikdy neuvidím. Pamatuji si to, jakoby to bylo včera.

"Jestli jsem tě něčím urazil, tak...." říkal, ale já jsem ho zastavila. "Ne, mlč. Ty za nic nemůžeš. Je jedno co mým rodičům VADILO a co ne, protože už žádné rodiče nemám" řekla jsem tiše a cítila, jak se první slzy prodírají na povrch a stékají po mé tváři. Ani nevím, proč mu to říkám, když vlasně neznám ani jeho jméno. Když jsem to dořekla, viděla jsem, že se z jeho sebejistého výrazu stal poněkud zmatený a smutný výraz.

"No..já.. moc se omlouvám, to jsem nevěděl. To mě mrzí." vykoktal ze sebe a natáhl se rukou k mé tváři. Prstem setřel slzy, které po ní stékaly a snažil se o náznak úsměvu.

"To nic, ty za to nemůžeš ani jsi to vědět nemohl." i já jsem se snažila o úsměv, ale se svými rty jsem nemohla pohnout, nešlo to, nešlo vytvořit ani chabý a falešný úsměv. I přesto, že jsme v přetvářkách dobrá, teď jsem to nezvládla.

"Mimochodem, já jsem Louis" řekl už trochu nejistě a rukou z mé tváře sjel na záda, po kterých párkrát přejel, nevím čím to bylo, ale trochu mě to uklidňovalo.

"Ellie" odpověděla jsem, stále se slzami v očích.

"Neplakej, omlouvám se, jestli je to kvůli tomu co jsem řekl" snažil se mě utěšit a nebylo dobré, když si to dával za vinu.

"Jak už jsem řekla, ty za to nemůžeš" řekla jsem mu a jakoby se nic nestalo, ale úsměv mi na tváři naskočil už sám od sebe. "A, já už budu muset jít, babička mě určitě bude čekat s večeři, ráda jsem tě poznala" vydala jsem ze sebe a pomalu vstávala.

"Můžu tě aspoň doprovodit?" zeptal se a vstal ve stejné chvíli jako já.

"No, můžeš, proč ne" řekla jsem a usmála se. 

"Takže, tady bydlím" řekla jsem mu, když jsme došli před náš dům. I přesto, že je malý, z venku vypadá 2x větší. Líbí se mi na něm ta světle béžová fasáda. V tomto domě bydlíme od mých 5 let a táta ho s kamarády postavil vlastníma rukama.

"Páni, vypadá to krásně" odpověděl a všimla jsem si, jak se rozhlíží po zahradě, kde jsme měli čerstvě posečenou trávu, na které se vyjímala jedna velká houpačka.

"Děkuji, stavěl to tu táta" řekla jsem se smutným tónem v hlase.

On se na mě jen podíval takovým lítostivým pohledem a položil mi ruku na rameno. "Uvidíme se ještě?" zeptal se.

"Když na sebe někde narazíme, tak se uvidíme" řekla jsem a on se zasmál. "Myslím.. no.. jestli třeba.. prostě. Nechtěla by jsi někdy někam zajít?" řekl tak strašně nejistě až mě to donutilo k úsměvu, protože při tom, jak se styděl, vypadal strašně sladce.

"Uvidíme, někdy" řekla jsem, usmála se a vešla na zahradu, kde jsem za sebou zavřela branku. On tam jen stál a očima směřoval na naší schránku, nevěděla jsem ale jistě, kam kouká, rozloučil se a také odešel. 

Když jsem přišla do kuchyně, večeře už byla na stole, přesně jak jsem očekávala. Babička udělala její specialitu a to zeleninový salát s kousky kuřecího masa a k tomu pečené bagetky. Za tu dobu, co s ní bydlím, jsem si toto jídlo strašně oblíbila.

"To je dost že jdeš, už jsem myslela, že nepříjdeš" pověděla, když jsem se posadila ke stolu.

"Ale notak babi, víš že bych tě tu nenechala" řekla jsem a obě jsme se zasmály. 

Po večeři jsem naskládala nádobí do myčky a zamířila do svého pokoje. Z kabelky jsem vytáhla papíry s textem a přečetla si po sobě, co jsem tam vlastně dopsala. Zdálo se mi to nic moc a tak jsem s nimi mrskla na stůl a posadila se na postel. Vzala jsem si k sobě notebook a když jsem ho otevřela, hned jsem aktualizovala facebook. Viděla jsem nové upozornění, byla to žádost od přátelství. Tak tohle hledal u naší schránky, sháněl mé jméno. 'Louis Tomlinson byl přídán do seznamu vašich přátel', potvrdila jsem jeho žádost. 

**

Sluneční paprsky, které dosahovaly na mou postel skrz na půl zatašené závěsy, mě donutily vstát z postele. I přes to že je neděle, vstala jsem brzo. Hodiny ukazovaly přesně půl 8 ráno. V tuhle dobu babička ještě spí, většinou vydrží spát třeba až do 11.

Musela jsem se připravit. I když mám dost času, nechtěla jsem spěchat, abych nepřišla pozdě. S Louisem jsem se totiž domluvila, že se na něho příjdu dnes podívat na zápas jeho fotbalového týmu, který hrajou na hřišti, nedaleko odsud. Zápas začíná v 10:30 a potom prý ještě někam chce zajít.

Myslím si, že na mě udělal báječný první dojem a já se bojím, že to se mě bohužel nepovedlo. Proto bych to chtěla dnes napravit. Šla jsem si tedy napustit vanu, do které jsem přidala i voňavou pěnu, která byla cítit po celé koupelně. Vzala jsem si s sebou mobil, na kterém jsem pustila písničky a vlezla si do vany. Nejdřív jsem si dala vlasy do drdolu, abych si je nenamočila, ale řekla jsem si, že si je před dneškem radši umyju, tak jsem si drdol zase rozpustila a vlasy nechala spadnout na má ramena, čímž se také ponořily pod vodu. Sama jsem se po chvíli pod vodu ponořila celá, včetně mého obličeje, díky čemuž jsem se tak trochu probrala. Zaposlouchala jsem se do písniček, až jsem usnula. Probudila mě chladná voda, ve které mi začínala být zima. Opláchla jsem si tělo i s vlasy a vylezla z vany. Vlasy jsem si trochu vysušila a potom zabalila do ručníku. Na sebe jsem si oblékla vytahané tepláky a domácí tílko, které jsem měla pověšené na věšáku, který je přidělaný na dveřích.

Když jsem vešla do pokoje, nestačila jsem se divit, protože Už bylo 9 hodin. Nedivím se, že ta voda byla tak chladná, když jsem v ní strávila hodinu a půl. Trochu jsem zrychlila dosud pomalé tempo a namířila jsem si to do kuchyně, kde jsem si udělala snídani. Kafe s čokoládovými sušenkami.

V pokoji jsem si vyfoukala vlasy a nechala je tak, jak jsem je vysušila, protože si je nerada ničím. Nepoužívám žehličku, protože mám vlasy přirozeně zvlněné, což se mi líbí, takže nemám potřebu si je nějak zvláštně upravovat. Přemístila jsem se ke skříni, která zabírala nejvíc místa v mém pokoji. Mám hodně silnou vůli, ale jediná věc, které neodolám je nakupování. 

Po dlouhém přemýšlení jsme ze skříně vytáhla pruhovanou košili a béžové, skoro hnědé kalhoty. Košili jsem si do nich zastrčila a na vrch jsem si vzala černé sako. 

Pomalu jsem vyrazila na cestu. Netrvalo to ani 30 minut a ke hřišti jsem dorazila deset minut před začátkem zápasu.

"Páni, tobě to sluší" byla první věc kterou mi řekl Louis, když mě viděl.

"Uh, děkuji ti" řekla jsem a cítila jsem,  že jsem trochu zčervenala.