Stačí věřit

*4*

Mike ještě spí, alespoň že tak. Nemám potřebu ho po ránu vidět.
V kuchyňce už seděla Sisi a dojídala snídani. Jako každé ráno cereálie za pár korun. Nebyly hnusné, ale nejlepší taky nebyly.
Taky jsem si nasypala misku a rychle ji svedla. Přes noc jsem docela vyhládla.
Když jsem dojedla, tak už byl Mike i matka vzhůru. Taky se najedli a matka vyrazila do práce.
Umyla jsem nádobí a schovala ho.
"Sisi, už bys měla vyrazit."řekla jsem jí a ona hned šla do pokojíku pro tašku. Měla batoh, nebyl nic moc, ale držel pohromadě.
Když odešla, byla jsem doma jen s Mikem. Ten seděl na pohovce a koukal do blba.
V pokoji jsem si vzala batoh a vyrazila na brigádu.
Dělám výpomocnou skladnici v jednom obchodě. Nebaví mě to, ale jsou tam super holky. Dá se s nima povídat.
"Ahoj Minie."pozdravím jednu z nich, která je se mnou ve dvojičce. Pracujeme ve dvojcích.
"Ahoj Angelo!"hned se ke mně nadšeně otočí a rozběhne se ke mně malá blondýnka. Obejme mě, nepatřím mezi objímavé typi, ale ona ano.
"Co máme na práci dneska?"zeptám se jí, ikdyž už asi vím, co budeme dělat.
"Budeme přemisťovat tyhlety krabice,"ukáže na hromadu krabic,"neboj, to zvládneme."

Celé dopoledne přemisťujeme krabice až do poledne.
"Jdeme na oběd?"
"Jo, celkem mi vyhládlo."souhlasím.
Kousek od tud je malinká jidelna, kde dávají oběd za dvacet korun. A náhodou je dobrý!
Najíme se, dneska jsme měly rajskou s knedlíkem. Mňam!
"Byl dobrej, ne?"zeptá se mě Minie s úsměvem na tváři.
"Jo, to jo."