Tick Tack

Kapitola druhá

Všude zavládl zmatek. Přerušení koncertu, pro Elfy z neznámého důvodu. Nikdo nedokázal pořádně vysvětlit, proč... proč Siwon zkolaboval. Proč někomu něco neřekl, vždyť to byla rodina. A rodině se věří ne? Všichni sledovali, jak Siwona pokládají na nosítka a přesouvají se s ním do záchranky. Ryeowook, který už to nevydržel a rozplakal se, teď držel Siwona za ruku a trval na tom, že s ním pojede. Nikdo mu to ani nerozvracel. Všichni to pochopili. Dával si to za vinu.

"Pojeďte hned za nimi. Nemocnice je zabezpečena, takže nemusíte čekat nějaké novináře," oznámil juniorům jejich manažer a sám nastoupil do svého vozu. Kluci jen tiše přikývli a nastoupili do auta. Řidič ihned nastartoval a vydal se za sanitkou.

"Co se to kčertu děje?" vypadlo z Leeteuka po chvíli ticha. Ostatní jen zakroutili hlavou a dál byli tiše. Sami přemýšleli, co se stalo. Jak to, že byl Siwon v takovém stavu.

"Je to naše chyba..." svedl na všechny vinu Donghae, kterému některé věci pomalu docházely. O to víc jej to bolelo. Jak mohli být tak lehkomyslní? A věřit mu?

"Jak to myslíš?" zeptal se Eunhyuk a zvedl hlavu, kterou se celou dobu opíral o jeho rameno.

"Nevzpomínáš si?" podíval se mu přímo do očí a pak je smutně sklopil.

"Tenkrát... Myslel jsem si, že se jenom stydí..."

POV

"No tak Siwone! Nestyď se a ukaž nám svoje svalíšky! Určitě jich už máš hodně! No ták!" nenechal se odbít Donghae a sápal se mladším chlapci, který si držel svetr co nejníž a nehodlal jej vytáhnout ani o milimetr. Jen zakroutil hlavou a posunul se dál od něj, to ale nečekal, že se na druhé straně objevil Hyuk a měl v plánu jej přepadnout ze zálohy.

"Hahááá! Mám tě!" zakřičel vítězoslavně a chytl jej za ruce. Siwon zakňoural jak zraněné štěně a pak sebou trhnul.

"Pusť mě, Hyuku!" prosil, snažíc se dostat z jeho sevření, to se po něm už ale sápal i Donghae, který mu bez ostychu vytahoval svetr nahoru. Ještě štěstí, že pod ním měl Siwon ještě tričko, hezky zastrčené za kalhotami. Když mu chtěl vytáhnout i to, tak už se vážně nenechal. Vykřikl jak nějaká ženská a vytrhnul se Hyukovi ze sevření a Donghaeho odstrčil. Vyskočil na nohy a vyběhl z pokoje, přičemž se málem srazil s Ryeowookem, který právě vcházel do obýváku.

"To se tak stydí za svoje tělo?" podrbal se ve vlasech Donghae a Hyuk jen pokrčil rameny.

"Kluci, že mu nedáte pokoj. Když prostě nechce, tak nechce, ne?" vložil se do toho Wook. Bylo mu jasné, o co se ti dva zase pokoušeli.

"Ale Wookie! Neříkej, že bys nechtěl vidět jeho pevné bříško, hn?" ušklíb se na něj starší a do Ryeowookovy tváře se nahrnula červeň.

"Hahááá! Bingo!" vykřikl vítězně Hyuk a zvedl aw. "Jsi stejný jako my! Jen si hraješ na neviňátko!" s těmito slovy popadnul Haeho a zmizel na chodbě dřív, než po něm Wook stihl něco hodit.

"Že mají čas řešit takové věci," povzdychl si hnědovlásek a zamířil do kuchyně, aby připravil jídlo pro Yesunga.

***

Když za sebou Siwon zavřel a následně zamknul dveře, sesunul se podél nich k zemi. Přitáhl si kolena k sobě a tvář zabořil do mezery. Oči se mu už dávno zaplnily slzami. Už vážně nevěděl, co má dělat. Nemohl klukům přidělávat další starosti. Stačilo, že je měli s Yesungem, který na tom byl hůř než on. Nebo si to třeba namlouval. Přeci mu nebylo nic hrozného. Pomalu se vyhrabal na nohy a přešel ke skříni, kde měl i zrcadlo. Svlékl si svetr i s tričkem a zadíval se na svůj odraz. Pohublý. Nezdravě bledá pokožka... to všechno skýval, aby nepřidělával starosti ostatním.

KONEC POV

Nikdy se necítil lépe, než teď. Nic jej netížloí, měl klid. Slunce jej příjemně hřálo a mírný větřík si pohrával sjeho vlasy. Jo, tady by nejraději zůstal. Jenže, i všechno hezké mělo svůj konecí... V dálce slyšel někoho volat. Volat jeho jméno. Proč ale zněl tak zoufale? Mírně se ošil a otočil se k odchodu. Proč by se o to měl vůbec starat? Nechtěl.. Byl spokojený tam, kde se nacházel...

"Siwone, prosím..." vzlykl tiše Ryeowook, přičemž držel jeho ruku v těch svých. Nedokázal pochopit, proč. Proč mu nic neřekl? Proč to neřekl někomu z jeho přátel? Vždyť by jej neodvrhli, ba naopak by se mu snažili pomoct. On ale pomoc nechtěl... Nebo v tom bylo něco jiného? Znal odpovědi, ale nechtěl si je přiznat, na to příliš bolely. Byla to jeho vina!

"Prosím, nevzdávej se.." jeho tělo se třáslo, vzlyky braly na intenzitě, jak se je snažil mladší zadusit. Měl být silný, zrovna teď, když Siwon nemohl. Jenže.. všechnu energii vložil do péče o Yesunga. Ne, nelitoval toho, že staršímu pomáhal dostat se ze dna a ani jej za to neobviňovaů, i když si za ten stav vlastně mohl sám. Jenže, on by se zachoval stejně.. stejně jako Yesung i Siwon.

Setřel si slzy a s pevným rozhodnutím pohlédl do Siwonovy, nemocí poznamenané, tváře.

"Rozhodně tě nenechám umřít. Nenechám! Je to slib, který ti dávám. Povinnost, kterou mám!" řekl spícímu chlapci.

"Wookie, víš, že s tím nic neuděláš. Přestaň s tím. Až se Siwon probudí, budou jej tahle slova bolet..." přešel k němu Leeteuk, jenž bez všimnutí vešel do nepříjemně bílé místnosti plné pípajících přístrojů. Jak on je nenáviděl. Stroje, jež dokazovaly, že je na tom chlapec na lůžku hůř a hůř. Ale na druhou stranu jim mohl děkovat, že jej vůbec drží při životě... Ještě pár hodil.. a Siwon.. Ta myšlenka jej tolik děsila, že si ji nemohl ani připustit. Ne! Tohle byl prostě jen sen, a když se vzbudí, zjistí, že se to neděje. Byla to jen předzvěst. Vzbudí se a ihned půjde za Siwonem a ujistí se, že je zdravý jak rybička...

"NENECHÁM HO ZEMŘÍT!" vykřikl mladší chlapec, prudce se na něj otočil. Leeteuk se kousl do jazyka, vidět takhle Ryeowooka. Tolik to bolelo. Wook se na něj chvíli díval, oči se mu stále plnily dalšími a dalšími slzami. Leeteuk se zhluboka nadechl a pak si přitáhl Wookieho k sobě.

"Wookie..."

"Teukie... On, nesmí zemřít. Nemůže..."