Tick Tack

Kapitola třetí

Po několika bezesných dnech se všichni alespoň na kratičkou chvíli dočkali. Všichni čekali na cokoliv. Jakoukoliv známku Siwonovy síly a boje. Boje o vlastní život, vlastní budoucnost. Ačkoliv to bylo jen několik minut, co byl Siwon při vědomí, stačili se chopit naděje a nepustit jí. Ne do té doby, než by se Siwon vzchopil a neodešel z nemocnice po svých.

Poté, co procitnul z toho dlouhého spánku, chvíli netušil, co se kolem něj děje. Všechno na něj bylo až moc rychlé, jakoby ostatní žili rychleji než on. Nestíhal vnímat, co mu Ryeowook říká. Nijak nemohl reagovat na jeho usedavý pláč. Zmohl se jen na unavené pozorování okolí. Ale ani to nevydržel dlouho, jak by chtěl. Jeho tělo si žádalo další spánek, další hodiny plného uvolnění. I když by tak rád něco řekl, nenaděl se a vše se opět ztratilo v mlze a později v černé neproniknutelné tmě.

***

Stál mezi dveřmi do Siwonova pokoje. Proč až teď mu přišel tak... plný smutku a bolesti? Jak to, že si on, lídr skupiny, nevšiml, že se s jeho kamarádem něco dělo? Selhal.. v životě tolik nechyboval. Cítil tolik nenávisti vůči sobě samému, že mu to nedovolovalo na nic jiného myslet. Nikdo jej nemohl pochopit. Jakkoliv se ho snažili přesvědčit o opaku. On byl vůdce. Měl se starat o všechny, A kdo to dělal za něj? Ryeowook. Myšlenka na jeho slzami smáčený obličej jej bolela. Ryeowook by byl lepším vůdcem. On, staral se o Yesunga, i když to byla jeho povinnost. Nechal všechno dělat ostatní a sám nehnul prstem. To on za všechno mohl, nikdo jiný a bolest, jež sužovala jeho nitro při pomyšlení, že Siwon, jeho bratr a kolega, umírá, jej užírala čím dál víc.

Po několika dlouhých minutách se Leeteuk rozhoupal a vešel do té ponurné místnosti, do které se nikdo neodvážil vkročit, nebo jim v tom prostě něco bránilo. On to ale musel udělat. Možná si myslel, že právě tady by dostal odpovědi na všechny jeho otázky... Přešel ke psacímu stolu a vzal do ruky fotografii, na které byli všichni... úplně všichni. V očích se mu zaleskly slzy. Uhnul pohledem, avšak nijak mu to nepomohlo. Bylo to snad horší. Odložil fotku a vzal do ruky druhou. Prsty přejel po hladkém avšak chladném povrchu skla...

"Neměl jsi ho opouštět..."

Hannie...

POV

Křik a smích se rozléhal po celém sídlišti, jež bylo zahaleno bílou clonou sněhu. Několik kluků pobíhalo po hřišti a házelo po sobě sněhové koule. Někdo by si mohl pomyslet: Ach, ty děti... Ale k dětem měli daleko, alespoň věkem. Přeci nebylo někde dáno, že se dospělí nemohou bavit... jako děti. Světlovlásek hodil kouli, ale mladší se ji vyhnul.

"Hannie, ty si poleno..." smál se mu Eunhyuk a jen co to dořekl, hodil po tmavovláskovi další. Nejmladší z nich, Siwon, se tiše zasmál a snažil se někam skrýt. Ne že by zimní koulovačky neměl rád, ale už dostal tolik, že mu to stačilo na pár let dopředu. Bolela jej záda a byl celý promočený, avšak to jej nenutilo jít dovnitř. Chtěl být s nimi. Bavit se...

"Háááh..." vykřikl překvapeně, když se ocitl na zemi ve sněhu a někdo na něm ležel celou vahou. "Slez ze mě!"

"A co za to?" ušklíbl se Hangeng a podíval se mladšímu do zčervenalého obličeje.

"Nic. Jen nepřijdeš k úhoně..." nafoukl tváře a snažil se jej od sebe odtlačit, ale neměl zrovna takovou sílu, která byla na to potřeba.

"Wonnie, ty bys neublížil ani mouše..." zasmál se, ale po chvíli z něj raději vážně slezl. Ostatně, nemohl za to, že jej Donghae strčil.

"To si myslíš!" ohradil se a posadil se. "Au..."

"Stalo se něco?" Hangeng se ihned přestal smát a starostlivě se podíval na Siwona, jenž se teď netvářil nijak nadšeně, přičemž se držel za koleno.

"Bolí mě to..." mírně pokrčil rameny a pokusil se vstát, ale obličej se mu zkřivil do bolestné grimasy. "To je tvoje vina..."

"Promiň. Odnesu tě dovnitř," starší se zvedl a vzal mladšího v podpaží a opatrně i pod koleny. Siwon mu omotal ruce kolem ramen a hlavu si opřel o jeho rameno. Miloval, když mohl být s ním. Ačkoliv mu to nikdy neřekl.

Donghae s Eunhyukem se přestali koulovat a přiběhli k těm dvěma.

"Co se stalo?"

"Zranil si koleno. Asi bychom se už měli vrátit do dormu. Stejně se začíná stmívat. Jsme všichni promočení, akorát budeme nemocní a Leeteuk nebude zrovna dvakrát rád," povzdychl si Hangeng, ignoroval těch dvou poznámku: "Ano strýčku!" Víc si přitiskl Siwona k sobě a rozešel se domů.

***

"Jej, jak ses zranil tentokrát?" povzdychl si lídr a sledoval, jak Hangeng pomáhat Siwonovi sednou si.

"Mluvíš, jako by mi stále něco bylo..." řekl mladší a začal ze sebe svlékat mokré oblečení. Hangeng se podíval na Teuka a pokrčil rameny, jako by za nic nemohl. Leeteuk jen zakroutil hlavou a odešel do obýváku se slovy: "Tak ho sem dones, podívám se na něj..."

"Nejsem dítě..." zamručel nespokojeně nejmladší a stoupl si. Opatrně došlápl na zraněnou nohu a tiše sykl.

"To vykládej někomu jinému..." zasmál se starší a než se Siwon nadál, byl zase v jeho náruči a hned jej odnášel do obýváku...

"Hej! Pusť mě!" začal sebou házet, ale akorát si vysloužil smích všech okolo. Zamračil se a nafoukl uraženě tváře. Tak! Nebude se s nikým bavit.

KONEC POV

Přesunul se i s fotkou k posteli, na jejíž okraj se posadil. Přemítal si v hlavě všechny vzpomínky na chvíle s těmahle dvěma kluky. S jeho kamarády, kolegy... rodinou.

"Vždy jsi dokázal vyloudit na jeho tváři úsměv..." povzdychl si bolestně a odložil fotku na postel. Zvrátil hlavu a zadíval se na strop, který byl celý polepený svíticími hvězdičkami. Pamatoval si ten den úplně přesně. Den, kdy se Hangeng rozhodl Siwonovi pokoj takhle vyzdobit... Aby mu připomínalo nebe. Vlastně to i ten den všechno začalo. Siwon se poprvé zranil. Hangeng se o něj staral. Teuk se nikdy nemusel bát o to, že by o Siwona, tenkrát ještě malé škvrně, nebylo dobře postaráno.

"Měl by ses vrátit a znovu jej dát do kupy..." zašeptal.

Chvíli tam ještě seděl. Ale bylo to na něj příliš těžké. Tolik bolesti... Musel se zvednout a odejít. Vrátil fotku na původní místo, přešel ke dveřím, ještě se na krátkou dobu zastavil. Pak s dalším povzdechem zmizel na chodbě, právě ve chvíli, kdy mu zavibroval mobil.

Přijeď do nemocnice. Dávej na sebe pozor. Ryeoowook...