V zajetí temna

Na hranicích

Jeli jsme pouze po zapadlých silnicích. Nemohli jsme si dovolit, nás zpozorovala hlídka chalífátu. Celou dobu jsem se jen koukal z okna  a přemýšlel jsem. Myslel jsem na rodiče. Na tátu s mámou, kteří dělali vše, co bylo v jejich silách, aby mě udrželi na studiích. Na mého bratra, kterému se nedávno narodila dcera. I na sestru, která si má zanedlouho brát svého dlouholetého přítele. Tím, co jsem udělal a co se ještě chystám udělat jsem je všechny ohrozil. Až lidi od tajných zjistí, s kým jsem odjel a s kým spolupracuju, tak určitě vtrhnou do domovů mé rodiny a v nejlepším případě je všechny odvezou do pracovních táborů. V tom horším je nechají všechny na místě postřílet, či pověsit. Bylo mi do breku. Všichni se snažili, abych se měl dobře a já? Já se jim odvděčím tím, že je všechny ohrozím na životě. Jeli jsme přes tehdejší Slovensko. Všude, kam jsem se podíval byli jen trosky a zpustošená země. Z fotek jsem věděl, jak kdysi Slovensko vypadalo. Krásné, plné přírodních památek. Když přijeli islámci to tam zabrat, tak se Slováci snažili vytrvat co nejdéle. Dělali takové problémy. Že to radikální parchanti nevydrželi a na Bratislavu nechali shodit atomovou bombu. Poté začali vypalovat vesnice a města. 75% slovenské populace bylo vyhlazeno. Zbytek buď uprchl do tehdejší Ukrajiny, která je teď součástí spolkové republiky Ruska, nebo byl deportován do pracovních táborů s rozsudkem upracovat je k smrti. Žasl jsem nad jejich odvahou. Díval jsem se na ty ohořelé zbytky budov a kroutil hlavou nad tím, co se to Evropě stalo. ,,Dokážeme to zastavit?" otázal jsem se Alexeje a podíval se na něj s tázavým pohledem. ,,Určitě ano, protože v to věříme!" řekl místo Alexeje Jan. Trochu mě to utěšilo. Zase jsem se koukal z okna pokoušel jsem se neutápět se v ponurých myšlenkách. ,,Jaké to vůbec v Rusku je?" zeptal jsem se. ,,Mají to tam těžký, mají velkou zemi a v ní víc obyvatel, než jsou schopni uživit. Snaží se dát uprchlíkům z Evropy azyl, ale mají podmínky. Muži musí vstoupit buď do odboje, nebo se jinak podílet na převratu, ženy pracují na polích a v jiných potravinářských firmách a dětem bylo zajištěno vzdělání. Toho, kdo nepracuje nechává republika potrestat, většinou povinné veřejně prospěšné práce, což většinou je sklizeň brambor, obilí, nebo řepy. Ty jsi říkal že jsi učitel?" řekl Jan. "A-ano" vykoktal jsem. ,,Jsem učitel dějepisu, občanské nauky a branné výchovy." podíval jsem se na Jana a zkoumal jsem jeho výraz. ,,To je dobře, učitelů je v Rusku málo, zaměstnají tě buď jako učitele, nebo jako trenéra domobrany." odpověděl Jan a začal si čistit hlaveň své zbraně. ,,To je dobře" řekl jsem a zase jsem se díval z okna. Z okna se podíval také Jan. ,,Za chvilku budeme na hranicích, pokud vše půjde hladce, tak jsme za 15 minut za hranicemi." Řekl a začal přebíjet. John neotálel a také začal nabíjet. Zíral jsem na ně jako opařený. Měl jsem strach. Co se teď bude dít? Říkali, že by to mělo proběhnout hladce, tak proč si všichni nabíjí zbraně. Nechápal jsem to, ale začal jsem dělat to, co dělají oni. Jistota je jistota. Přibližovali jsme se k hranicím. Alexej zastavil a dalekohledem se podíval k celnici. ,,Suka!" zaklel a nastoupil zpátky do auta. ,,Jsou tam 3 auta. Celkem asi 20 chlapů. Myslím si, že už o nás vědí. Plán je takový, já a tady mladej půjdeme od lesa, ty a Jan pojedete po silnici. ty budeš za volantem a Jan bude s kulometem v převném prostoru. Hned, jak to půjdou prohledat, tak začneme palbu a vymlátíme to tam, Jasné?" řekl a podíval se na nás, ,,Jasné!" řekli jsme jednohlasně. Já a Alexej jsme se vydali k lesu a postupovali jsme směrem k celnici. Schovali jsme se kousek za křovím a vyčkávali jsme, Asi za pět minut přijel kamión. John otevřel dveře, podal papíry a seděl. Chvíli u něj stáli celníci, ale pak odešli směrem k nákladnímu prostoru. ,,Jdeme!" zavelil Alexej a vyrazili jsme. Doběhli jsme k celní budově, Alexej ji obešel, vykopl dveře a začal střílet v budově. Zastřelil tam asi 7 lidí. Chvíli jsem stál jako opařený, ale po chvíli jsem se oklepal a šel jsem dál. k budově běželi čtyři chlapy. Zamířil jsem a jednou dávkou jsem je pokropil. Muži padli mrtví k zemi. V tom se ozvali výstřely od náklaďáku. Přišli jsme tam a uviděli na zemi ležet dalších 5 lidí. ,,Dobrá práce!" řekl Jan a vyskočil z nákladového prostoru. John vyběhl a zasypal výstřely další skupinku běžících celníků. 3 muži padli mrtvý k zemi. Další dva se schovali a začali nám opětovat palbu. John zamířil a čekal. Jeden vykoukl z úkrytu. John stiskl spoušť a kulka provrtala celníkovi hlavu. Druhý celník ale neváhal a začal střílet. Jedna kulka Johna trefila. Ten pustil zbraň a padl k zemi. Svíjel se na silnici, nadával a držel si krk. Já a Jan jsme k němu přiběhli. ,,Ukaž to, je to v cajku, trefili ti to do ramene, až bude po všem tak to vytáhnem"řekl a podíval se na mě. ,,Ty tu buď s ním!" poté vstal a zasypal celníka salvou kulek. Trefil ho asi 6x. Chlap padl mrtev k zemi prošpikovaný kulkami jako cedník. Já jsem zatím pozoroval Johnovu ránu, ze které vystřikovala krev. ,,Trefili tě blbě, asi jsi to dostal do tepny, počkej." řekl jsem, rozpáral jsem si kousek trika a látkou jsem mu zakrtil ruku. ,,Hlavně vydrž, za chvíli budeme v bezpečí a tam ti to zašijou." říkal jsem mu a snažil se ho uklidnit. Poté jsem se podíval na ně. Jan a Alexej zatím vybrali z celnice všechno, co by se mohlo hodit. ,,Pohněte!" zařval jsem na ně a pokusil jsem se Johna dát do náklaďáku. Byl ale moc těžký. Za chvíli ke mně přiběhl Jan a společnými silami jsme ho náložili. Po něm jsme pak napožili krabice  s jídlem, zbraněmi a municí. Jan si sednul k Johnovi. ,,Budu tady s ním, Alexeji, šlápni na to" řekl a vylezl a Johnem. Alexej přikývl a šel k volantu. Beze slova jsem šel za ním. Takto jsem si útěk opravdu nepředstavoval. Alexej se rozjel,prorazil závoru a podíval se na mě. ,,Vítej v mé zemi!" řekl a začal sledovat cestu. Já jsem zase jen seděl na zadku, koukal z otevřeného okna a snažil jsem se nepozvracet. Adrenalinu na mě bylo tento den až přiliš moc. Doufal jsem, že mě náklaďák zaváží k lepším dnům. S touto myšlenkou, jsem po chvilce usnul ...