7. listopadu
probudil mě budík, který se rozezněl po mé ložnici. natáhla jsem se pro mobil a vypla otravnou melodii, která mi teď hrála pořád dokola v hlavě. nesnáším tyhle rána, teda jako nesnáším všechny rána, ale hlavně nesnáším tyhle, které se nazývají pondělí. vstala jsem z postele a hodila na sebe jakési tričko co se povalovalo na stole. vypochodovala jsem ven z pokoje do koupelny, kde jsem se jako každé ráno osprchovala a upravila natolik abych mohla vkročit do světa. poté jsem se oblékla do černých upnutých džín a nějakého jiného trika, které se taky kolem mě válelo. možná bych tady někdy měla uklidit. nabalila jsem si tašku do školy, která obsahovala učení, (mučení), peníze, klíče, mobil, pouzdro, vlastně nic zajímavého, o čem bych tady mohla mluvit. vzala jsem si i mikinu, jelikož to dneska vypadalo na dost studené ráno. vběhla jsem do kuchyně a udělala si snídani, taky nic zajímavého, mléko a nějaké cereálie z obchůdku paní Silurové. když o tom tak přemýšlím, je to fakt zlatá duše. několikrát mi pomohla když jsem byla v brynďě. je to taková moje ochránkyně. když jsme snědla svoji velice kreativní snídani, pohlédla jsem na hodiny oznamovaly čas 7.30, škola začíná v 9, takže mám spoustu času. rozhodla jsem se, že si sednu a začnu něco kreslit. tak jsem taky udělala. prvně jsem nevěděla co budu kreslit, ale najednou to ze mě teklo jak z vodopádu. ne moc dobré přirovnání? prostě jsem měla zničehonic obrovský počet nápadů a tak jsem je zachytila na pár ne už tak bílých stránek mého starého bloku.
víte, když studujete na škole o umění a studujete obor dějiny umění nepotřebujete mít moc talentu na kreslení, ale já si stejně potrpím na každodenním kreslení a zachycení vzpomínek. třeba, miluju fotografování a psaní, jenom nemám kdy fotografovat a psát. studuju, což je samozřejmě dobrá věc, ale bere hodně času. stejně jako berou koníčky, jako například kreslení. zrovna jsem přemýšlela kam umístit hlavu lva, když jsem si všimla hodin, naznačovaly že se blíží k osmé, což taky naznačovalo tomu, že už bych měla jít do školy, jelikož to mám do školy celkem daleko. vzala jsem svůj blok a strčila ho do tašky. u botníku jsem si obula boty a vylezla z mého bytu. znova jsem se objevila u skleněných dveřích a znova jsem je otevřela a zabouchla za sebou. poslouchala jsem nějaké písničky na mobilu. vítr foukal a já byla celkem ráda, že jsem si na sebe oblékla tu mikinu. zabočila jsem doprava, a přede mnou se objevilo celkem malinké náměstí. napravo byl obchod paní Silurové, vedle něj obchod s hudebninami, kavárna, další obchod, nějaké paneláky a nakonec i vlakové nádraží. ano, každý den nastupuju na vlak který mě odveze až do města, kde pak jdu do školy. vešla jsem do poměrně veliké budovy v bílé barvě. už jsem šla naučenou cestou na nástupiště C, kolej 28. už můžu o sobě říkat že to tady všechno znám. počkala jsem až přijel vlak a nastoupila si.
když jsem vystoupila protlačila jsem se k východu. našla jsem zastávku a nastoupila do autobusu co zde stál. sedla jsem si, jelikož tam bylo dost místa. začala jsem zase kreslit, dala jsem si záležet na rovnoměrném stínování. byla jsem do toho tak zabraná, ani jsem si nevšimla, že si ke mně někdo sedl. "krásně kreslíš Stello." jeho hlas. cítila jsem husí kůži. prudce jsem se na něho otočila. ochranný reflex byl ten že jsem blok zavřela. "noták, fakt krásně kreslíš, ty chodíš někam do ateliéru?" usmál se. na obličeji se mu objevily ďolíčky. jistý výraz nevinny a taky trochu zklamání. "mimochodem ahoj." podala jsem mu blok. "ahoj filipe, musím uznat dost jsem se tě lekla." schovala jsem sluchátka do tašky. cítila jsem se nervózně z toho že si prochází můj blok, ale teď už s tím nic nenadělám. trochu jsem si odkašlala. "no, jak jsi včera ještě strávil den?" snažila jsem se nějak o navázání konverzace, aby mezi námi nezůstalo trapné ticho. nikdy jsme se moc nebavili a tak nemáme moc témat na rozebírání. sledovala jsem jeho pohyby. studovala jsem jeho nos, měl trochu pih. podíval se na mě. nervózně jsem se usmála. podal mi můj blok ze kterého vyčuhovalo pár pokreslených papírů. "fakt hezké. baví tě to?" zeptal se a sledoval mě. rychle jsem kývla. "hrozně, je to taková droga, už odmalička." znova jsem otevřela tašku a schovala do ní i blok. "já jsem kdysi dělal balet, když jsem byl malej, ale prosím nikomu to neříkej, máma ze mě chtěla udělat tak trošku holčičku, jelikož jsem se narodil nečekaně." povídal a smál se. miluju jeho úsměv, je pro mě jako milión hvězdiček na obloze. prostě nepopsatelně krásný. "potom jsem máme konečně řekl že mě to nebaví a že to nechci dělat a tak mě přihlásila na tenis a florbal." pokračoval. líbil se mi nápad že se o něm něco dozvím. a taky se mi líbilo to, že se asi o tomhle s nikým předtím nebavil, nebo teda jsem si to alespoň já říkala. asi abych se cítila lépe.
"co ty?" zajímal se. "když jsem byla malá chodila jsem do výtvarky a hrála jsem na kytaru a klavír, sporty nebyly moje silná stránka." zasmála jsem se, jelikož jsem si vzpomněla na moji neohrabanost a antitalent na sporty. "vážně? to bych neřekl vždyť máš takové pevné tělo." nahodila jsem nepochopený výraz. "jakože vypadáš... hezky." trochu odbočil pohledem. moje tváře se zase slunily, teda nabírali červené barvy. "kdysi jsem tancovala a hrála tenis, ale jenom rekreačně." podívala jsem se ven z okna. naše konverzace se trochu rozproudila a já se s ním necítila už tak nervózně, smáli jsme se a střídavě vykládali historky o našich životech dokud jsme nedojeli do školy. vystoupili jsme a zamířili ke kampusu.
bye, ejva
