14. listopadu - pondělí
probudil mě hrozně nepříjemný zvuk.
chvíli mi trvalo pojmout realitu a pochopit, že otravný zvuk je můj budík a dnes je pondělí.
pondělí, což znamená škola. škola což znamená vstávání. vstávání, které musí proběhnout ihned.
promnula jsem si oči. podívala jsem se po pokoji. doufala jsem, že jsem třeba někde jinde a nemusím do školy. nebo že se tam zázrakem objeví dveře a já do nich vstoupím a přeskočím tento týden.
vůbec se mi tam nechtělo. zaprvé hlavně proto, jelikož je už jenom na dnešek nahlášeno tolik testů a zkoušení a prací na odevzdání, že mi z toho přecházela hlava.
nechce se mi do školy, to snad každý chápe.
komu by se taky chtělo že? v takové zimě ještě k tomu. tulila jsem se s peřinami a doufala že čas zmrzne a přeskočí na víkend. samozřejmě nic takového se nestalo a já musela přestat vymýšlet další únikové plány, jelikož mi došlo, že se škole prostě nevyhnu.
zkusila jsem to.
vylézt ze zahřáté postele do ukrutného světa mého bytu byla sice výzva, ale po patrném překonávání jsem to zvládla. něco jsem na sebe hodila a natáhla si ponožky. to hlavně proto aby mi nebyla taková zima.
naučenou cestou jsem zamířila do koupelny a hned co jsem za sebou zavřela dveře vlezla do sprchy. zahřála jsem se horkou vodou. pak jsem si umyla zuby a oblékla si něco na sebe. černé džíny, nějaké další vtipné triko z mého šatníku a dopnila to krémovým svetrem. nasadila jsem si brýle a vyšla z koupelny zpět do pokoje. vzala jsem svou tašku s učením a knihu co jsem právě teď četla. vrátila jsem se do svých dětských let a rozhodla se si znovu přečíst malého prince. tahle kniha totiž neodmyslitelně patří právě k mému dětství.
pamatuju si kolik debat jsme s bráchou vedli. kolikrát jsem se ho někde ptala jestli to vypadá jako hroznýš co snědl slona či ne? dohadovali jsme se, ostatní to nechápali, ale nás to náramně bavilo. vzpomínám si jednou, jak jsme seděli u babičky na stromě a bavili se o tom jak se jednou dostaneme na jinou planetu.
všechny sny se ale neplní.
šla jsem do kuchyně a udělala si snídani. našla jsem nějaká vajíčka a tak jsem se odhodlala udělat si volské oko. namazala jsem si nějaký chléb co jsem našla. vklidu jsem snědla svou snídani. uklidila jsem talíř, jako správně vychovaný člověk. šla do chodby, kde jsem si oblékla černý kabát a nějaké boty. otevřela jsem dveře od bytu, zhasla světlo a zamkla za sebou dveře. šla jsem chodbou ke schodům a po schodech dolů do přízemí. bydlím v pátém patře, nade mnou jsou ještě tři patra.
ve třetím patře jsem potkala starou paní Wilsonovou. paní Wilsonová bydlí tady v tomhle paneláku od té doby co ho postavili.
teda přesně to nevím, ale rozhodně tu bydlí déle než já.
jak už jsem říkala tenhle panelák je jeden z nejstarších na téhle ulici. dokážete si asi představit, kolik toho tady za tu dobu musela zažít. pamatuju si, že když jsem se sem nastěhovala, byla vždycky mojí oporou. já ji chodila nakoupit, jelikož měla zdravotní problémy. a ona mi pomáhala jak to tady chodí. každý den po škole jsem k ní zašla na čaj. ukazovala mi fotky z jejího dětství a nekonečně dlouho mi povídala. radila mi. někdy mě i poučovala. já ji poslouchala a naslouchala jejím radám. pak se k ní nastěhoval její vnuk a vnučka, jsou tak ve stejném věku jako já. ještě jsem tam někdy zašla, ale bylo to jen občas. její vnuk se jmenuje Tim a její vnučka Cindy. jsou to moc milý človíčci.
