12. listopadu
jelikož nejsem člověk, který by měl zapotřebí popisovat co každý den dělal, zvláště, když všechny dny byl ve škole. dnes je sobota a já si konečně, po týdnu těžké školy odpočinu od všech povinností. můj plán spočívá v tom, že budu celý den posedávat doma. úžasné že ano? většinou, jak předpokládám, že dělá každý vyčerpaný student, strávím své volné chvilky odpočinkem.
převalila jsem se na břicho. už mě z ležení bolela pravá ruka. jo, fajn, pořád ležím v posteli a to už je 11 hodin. ale přísahám, že za to nemůžu. teda jako můžu, ale nebyl to můj nápad tam jít. o čem to mluvím? au, moje hlava. povím vám to.
včera - 11. listopadu, pátek po škole
právě jsem si balila věci a chystala se jít domů, když tu mě zastavila jedna holka ze třídy. moc se s ní nebavím, málem jsem si nevzpomněla na její jméno. nejsem ve třídě nějak zvláště oblíbená, je pravda, že mám pár dobrých kamarádů a že tu a tam se ve třídě najde inteligentní a milý člověk. celou dobu sedím v poslední lavici vedle nejlepšího kamaráda a kamarádky, kecáme, kreslím do sešitu a ani skoro neposlouchám výklad učitele. připadá mi to pitomé. co mě má jako naučit? množinu smyku tření?
a když se vrátíme k pátku po zvonění a holce, teda konkrétně Lindě, která se ke mně nebezpečně rychle blížila. byla jsem překvapená a celkem mě zarazilo, že se se mnou hodlá bavit. nebo vlastně, ona taky po mě může něco chtít, pomyslela jsem si.
"ahoj Stello, nechtěla bys jít dneska na takovou menší párty?" mile se na mě usmála. zdálo se mi, že až moc mile. nevěděla jsem co ji mám říct. jsem pro všechnu srandu, ale s lidma, které znám líp je to vždycky lepší. je menší jak já a má dlouhé blonďaté vlasy až po pas, má velké zelené oči a postavu má jako vystřiženou z katalogu. nosí drahé hadry a potrpí si na značky. její rodina je dost bohatá a myslím, že až bude na čase hodně toho i sama zdědí.
někdy si připadám až strašidelná jak moc o těchto lidech vím. jojo, chodím s nimi dlouho, každý den do školy, ale stejně. nebavím se s nimi. a přesto, pamatuju si tolik malých blbostí o každým. třeba pamatuju si každého narození. Linda je o tři měsíce a dva dny mladší.
"ehhh, tak jo." řekla jsem nakonec. "super, pošlu ti adresu, můžeš někoho vzít s sebou." poskakovala sem a tam. "fajn, tak zatím." řekla jsem co nejrychleji a pádila chodbou dolů a ven z téhle školy. šla jsem na autobusovou zastávku, jelikož se mi od školy na vlak nechtělo jít pěšky. nastoupila jsem hned do prvního autobusu, jelikož všechny jedou na vlakové nádraží. sedla jsem si někam dozadu a koukala se z okna. přemýšlela jsem. ne o životě, nebo takových zbytečností, přemýšlela jsem o vážném problému, který se teď objevil. s kým mám jít na tu zatracenou párty?
napadlo mě, že bych mohla poprosit svoji nejlepší kamarádku Zoru, ale myslím, že by odmítla, ne že by nechodila na párty nebo, že by nesnášela nějak Lindu. ona má totiž zítra taky nějakou oslavu, či co, a tak by se asi nechtěla dneska večer nehorázně zlít. takže Zoru jsem vyřadila. počítám s tím, že kamarádi ze třídy jsou pozvaní taky a tak je nebudu otravovat tím jestli půjdou se mnou zoufalcem, který nemá doprovod. napadl mě jediný jeden člověk, který by možná měl čas, zájem a trochu odvahy jít se mnou na tuhle párty. ale tady je ten problém, já se ho přece nemůžu zeptat, vždyť se neznáme, vždyť by to bylo divný, neměli by jsme si o čem povídat a tak dále. bylo zbytečný přemýšlet o možnosti vzít sebou Filipa, když asi ani nemá čas. no jasně, určitě má lepší věci na práci, než chodit na párty s blbečkem Stellou. přemýšlela jsem, mám se ho zeptat, nebo ne? a víte co? zkusit to můžu.
