13. listopadu
byla jsem opilá?
trochu,
byla jsem šťastná?
ano.
takové otázky jsem si kladla celou neděli, kterou jsem začala nejlíp, jak jsem jen mohla. ležela jsem v měkké, teplé posteli a četla si knihu. nebyla jsem ani tak unavená, jako spíš líná. prostě se mi jednoduše nechtělo vstávat, ani dělat nic, co by bylo víc namáhavější než držet knihu nad hlavou.
nakonec jsem se ale rozhodla, že se aspoň musím umýt. vstala jsem a šla do koupelny. stála jsem pod sprchovou hlavicí a nechala horkou vodu smýt mi z těla všechen pot. usušila jsem sebe i své vlasy, které jsem si taky umyla. moje vlasy ale nepotřebují tolik péče, jelikož jsou dost krátké. podívala jsem se na sebe do zrcadla. všimla jsem si výrazných kruhů pod očima, které se mi tvoří z nedostatku spánku. trochu jsem je zamalovala krycím krémem a dala si řasenku. mířila jsem do šatny v účelu se ošatit. nakonec po analizování poloviny mého šatníku, jsem vybrala úzké tmavě zelené kalhoty a uhlazenější triko. nazula jsem si ponožky a vytáhla jsem staré kožené boty ze skříně. pořád vypadaly tak jak když mi je darovala Judy. nebudu vás zatím zatěžovat příběhem kdo je Judy. někdy se k tomu stejně dostaneme. musíme.
pohlédla jsem na sebe do zrcadla. brácha mě vždycky oslovoval přezdívkami. sice se to takhle může zdát jako sourozenecká hra, a myslím, že to tak i bylo, ale vždycky to byly takové hezké přezdívky. často mi říkal miláčku, lásko, zlato a nevím jak ještě. nejvíc se mi doteď líbí zlato. brácha byl vždycky nejlepší člověk, kterého jsem měla pořád u sebe.
když jsme byli menší, chodila jsem s bratrem všude. a když říkám všude myslím tím vážně všude. tedy kromě záchodu. no chápete mě, byl o 4 roky starší, což znamenalo, že když mi bylo 14 měla jsem na denním pořádku paření do noci, ochutnávky (zdravé a bezpečné) alkoholu a taky časté výlety bez dospělých. teda technicky vzato, brácha už v té době dospělý byl, ale z principu nebyl. byl to pořád jenom můj starší bratr.
jezdili jsme já, on a vždycky vzal sebou nějaké své kamarády, které jsem už většinou trochu znala. byla jsem obklopená staršími lidmi a to skoro pořád. ale oni mě všichni vždycky hrozně respektovali. asi to bylo tím, že jsem byla malá sestra největšího gangstera na škole. teda za školou. ano, ano, brácha si prošel fází, kdy chodil za školu, ale nikomu to nedoporučuju, ani on by to nedoporučil, jak ho znám. víte na gympl se dostal, jelikož bráška nikdy nebyl hloupý. jenže, gympl ho nikdy nebavil. pamatuju si na naše večerní rozhovory, kdy se mi svěřoval, co všechno se děje v jeho životě, a jak se s tím vyrovnává. brala jsem bratra jako můj idol, jako mého hrdinu, zachránce. pořád ho tak beru, vždyť je to můj starší bráška. mám ho ráda, chci ho znova vidět. musím ho vidět.
když jsem se takhle viděla v zrcadle, uvědomila jsem si, jak moc jsem mu podobná, a to ne jenom vzhledem. jistěže v odrazu šla poznat jen naše fyzická podoba, ale jsme si i hrozně podobní povahou. nemám náladu teď začít mluvit sentimentálně a nechci mluvit o tragických situacích každého z nás, a tak bych chtěla téma rodina, aspoň prozatím přeskočit.
doplížila jsem se s mobilem v ruce do kuchyně, abych si udělala snídani. měla jsem už dost vyhládnuto. bylo zrovna devět hodin, když jsem dojedla snídani a oblékla si bundu. rozhodla jsem se, že se projdu po okolí. nadýchám se čerstvého vzduchu. popřemýšlím, o svém životě. šla jsem směr ohniště a altánek. ale to vy nevíte kde je. trochu vám to popíšu. projdu přes moji ulici kolem ostatních domů a paneláků až na konec. pak odbočím mírně doprava na polní cestu a jdu asi dvacet minut mezi stromy a po poli, až k malému potůčku. tam už je takové zastíněné místečko, kde si pamatuju, když místní postavili odpočinkové místo.
