Doktor čeho, Doktor kdo?

Nenávist k zbraním

„Přátelství nám nebe posílá proto, abychom se mohli vyzpovídat a zachránit se před tajemstvími, která nás tíží." - Anton Pavlovič Čechov

Hotch

Od prvního okamžiku jsem věděl, že je na něm něco zvláštního, od prvního dne, kdy ho Gideon přivedl, toho zdánlivě bezbranného mladíka, co se zdál tak introvertní, samotářský, vyhýbal se jakémukoli kontaktu, ale přesto dokázal číst v lidech jako v knihách, 20 000 slov za minutu. V duchu jsem se svému vtipu zasmál. Reid byl mimořádný. Nejen díky tomu, že byl „expert na všechno" se svou eidetickou pamětí a vysokým IQ, byl i výjimečný člověk. Hrůzy, které si prošel, jeho nemocná matka, otec, který je opustil, šikana na školách, i to co se stalo tady v práci, nebylo nic lehkého, a přesto si zachoval dětskou naivitu, nevinnost a byl ve skrze idealistou. Byl odvážný, odvážnějšího člověka jsem nepotkal, ani čistějšího v činech i úmyslech. Zasloužil si můj obdiv a respekt, a proto tak bolelo, když o sobě pochyboval.

Nejhorší ranou byl ten incident s Phillipem Dowdem. Musel jsem na Reida zaútočit, jak slovně, tak ho surově zkopat, a i když vím, že chápe, že to byla pouhá manipulace na to, aby se v klidu a nepovšimnut dostal k mé zbrani na kotníku, bylo to odporné a neodpustitelné. Připadal jsem si jako zrádce, zneužil jsem jeho důvěry. Tvrdil mi, že je v pořádku, ale jak po něčem takovém může být v pořádku? Jak by vůbec kdokoli mohl být po tomhle v pořádku?!

Ale třeba v tom bylo ještě něco jiného, co jsem nevěděl, co nikdo z nás nevěděl. V Reidovi, ač, jak jsem řekl, byl to skvělý chlap, bylo však ještě něco. Něco co se vymykalo běžnému chápání, byl otevřený, ale přeci jenom jsem z něj cítil zrníčko tajemství, které se pomalu dostávalo na povrch. Slyšel jsem rozhovor, který vedl se svým mentorem. Bylo dobře, že se Gideon rozhodl si s ním o tom promluvit, ale proč mi to najednou připadalo směšné a falešné? Viděl jsem to, Reida stoprocentně něco trápí, ale nebylo to tak docela to, o čem nám řekl. Poprvé někoho zabil, zabil a necítil bolest. Já, jeho nadřízený a přítel, jsem na něj nahrál zradu a jak fyzicky, tak psychicky jsem ho ranil, ale nic z toho nebylo to hlavní... Jestli jsem ale měl pravdu, tak co to bylo? Co mohlo být ještě horší?

Váhavě jsem zaklepal na Reidovy dveře od domu. Dost dlouhou chvíli se nic nedělo, až jsem chtěl odejít, ale pak se dveře nakonec otevřely a z nich vykoukla Reidova hlava se zářivým úsměvem.

„Hotchi, nečekal jsem tě. Co tě přivádí do mého království ticha a pohody?" uvítal mě.

„Chtěl bych si promluvit," řekl jsem, znělo to dutě a prázdně. „Můžu dál?"

„Jistě, jistě," přikývl pořád s úsměvem, otevřel dveře a rukou naznačil, ať vejdu. Můj nejmladší člen týmu vypadal, že je absolutně v pohodě. Možná jsem se mýlil, neměl jsem tu co dělat. Váhavě jsem vešel dovnitř.

„Chovej se tu jak doma, dáš si čaj, nebo kafe?" zeptal se mě, ještě ani nedovřel dveře.

„Kafe, odpověděl jsem Reidovi a ten na to zmizel okamžitě kamsi do obýváku. No, počkat do obýváku? Proč nešel do kuchyně?

Následoval jsem ho a postupně mi začalo docházet, že jsem u něho nikdy nebyl, jen jsem si vždy představoval, jak to u něho doma musí vypadat. Překvapilo mě, že tu neměl nepořádek. Vlastně to ani nešlo, když tu měl minimum věcí. Bylo to, jak vstoupit do hotelového pokoje. Obvyklé zařízení, a to především nábytek, tam bylo, ale police byly prázdné. Neměl na očích žádnou osobní věc, ani věci na údržbu sebe či domu, většina poliček zela prázdnotou, stejně jako stěny. Zapochyboval jsem. Kdybych otevřel nějaký šuplík, měl by tam Reid věci, nebo by byl dočista prázdný? Skutečně tu žije? Tomu se nedalo věřit. Jediné, co poukazovalo na Reidovu přítomnost, byla jakási modrá budka s nápisem „Police box" v rohu místnosti a polička napravo od televize, na které bylo několik zvláštních útvarů složených z několika běžných věcí. Tři pohyblivé skulptury, jaké si moderní umění, možná dokonce Reidova práce.