Doktor čeho, Doktor kdo?

Kouzelník a Amelie

„Zůstaň - to je kouzelné slovo v přítelově slovníku." - Louisa May Alcottová

Emily

Už to bylo dlouho, co jsem navštívila svoji sestřenici Julii, která momentálně žila ve Velké Británii a živila se jako aupairka. Británie je daleko a my jsme měli pořád nějakou práci. Julii jsem vždy měla ráda, moc mě mrzelo, že jsem ji dlouho neviděla, ale pak se mi naskytla příležitost jet tam v rámci jakési mezinárodní výpomoci, takže když jsem spatřila šanci, okamžitě jsem po ní skočila.

Julie byla moc ráda, že mě vidí a s úsměvem přivítala i Spencera, který se mnou jel do Británie kvůli případu. Vypadalo to, že se má vcelku dobře a je spokojená, nicméně měla plnou hlavu holčičky, kterou měla na hlídání. Malá rudovlasá Skotka jménem Amelia Pondová měla prý imaginárního podivínského kamaráda, který si říkal Doktor. Rodičům se to nelíbilo, a tak Amelie vystřídala už čtyři psychiatry.

Když mi to Julie líčila, pomyslela jsem si, že na to, že Doktor byl jen nevinný výplod dětské fantazie, měla Amelie až moc „odborné pomoci". Psychiatři mohli udělat více škody než užitku, slíbila jsem, že se se Spencerem na Amelii podíváme. Svůj názor jsem však změnila, když jsem spatřila Amelinin pokoj. Její fantazie hraničila s posedlostí.

Pokoj byl celý natřený na modro, všude po stěnách byly dětské obrázky, patrně Amelininé výtvory, na kterých byly dvě nebo tři postavičky navzájem se držící za ruce a sem tam se objevoval i jakýsi modrý čtvereček. Myslím, že to měla být modrá policejní budka, podle trojrozměrného modelu, který se jí válel na stolku.

Amelie seděla na své posteli s deskami a barvičkami a kreslila další obrázek, rudé vlasy jí přitom padaly do obličeje a čelo měla soustředěním nakrabacené.

„Ahoj, Amelia, jsi Amelia, že?" začala jsem.

„Amy," zabručela rudovláska, aniž by se na nás jen na chvíli podívala.

„Ahoj, Amy, já jsem Emily a tohle je můj kamarád Spencer," představila jsem nás, zatím co se Spencer vydal na důkladnější prohlídku pokoje.

„Jste psychiatři?" zeptala se okamžitě. Ano, více méně, ale nejsme tu pracovně, byla pravdivá odpověď, ale tu by Amelie těžko zkousla. Očividně skutečně neměla s psychiatry moc dobrou zkušenost.

„Jsem Julinina sestřenice, dlouho jsem ji neviděla, tak jsem vás sem se Spencrem přišla navštívit," odpověděla jsem nakonec. Dívka se evidentně uvolnila, přestala být tak nepřístupná, dokonce i odložila desky na postel a zvědavě si nás začala prohlížet.

„Aha, takže jste mi nepřišli tvrdit, že otrhaný Doktor neexistuje?!" No, takže ještě nepolevila úplně ve své ostražitosti, pomyslela jsem si.

„Ne Amy, to skutečně ne," řekl se náhle Spencer. Zamračila jsem se. To nebyla obvyklá taktika, jak zacházet s lidmi, jako byla Amelie. „Tohle je on, tvůj otrhaný Doktor?" zeptal se a ukázal na jeden obrázek, na kterém byly tři postavičky držící se za ruce. Ta, na kterou ukazoval, byla nejvyšší. Amelie se konečně usmála a přikývla.

„Jo, to je on," přikývla. Vypadalo to, že se Spencerovi povedlo získat si její důvěru, protože najednou začala sama od sebe o Doktorovi vyprávět. „Jedl rybí prsty s pudinkem a měl bazén v kině."

„Rybí prsty s pudinkem?" podivila jsem se, z té kombinace se mi zvedl žaludek. Amelie však horlivě přikývla.

„Jo, byl tak trochu podivín," přiznala.