Měsíc uběhl jako voda a za dva dny je tu ta zkouška.Připravovala jsem se na ni jak jsem mohla,tak doufám,že mě pustí do dalšího roku na konzervatoři.
Meggie má výhodu,jelikož je tu nová,tak nemusí tu zkoušku dělat díky tomu,že dělala talentovky asi před dvěmi týdny.
Jak jsem tak přemýšlela o zkoušce,vzpomněla jsem si na Anitt.Rozhodla jsem se jí jít zeptat,jak je na tom s triem,když v tu chvíli jsem slyšela ránu od Anittiného pokoje.Zaklepala jsem na její pokoj,nic.Po druhé,taky nic. ,,Anitt?To jsem já,Kate.Můžu dál?",odpovědi jsem se nedočkala.Opatrně jsem pootevřela dveře,ale stále se nikdo neozýval.Otevřela jsem je úplně a v tu chvíli jsem to viděla.Anitt ležící na zemi,nevím,jestli dýchá. Běžela jsem k ní a volala.Zjistila jsem,že dýchá a strašně se mi ulevilo.Nejspíš je v bezvědomí.Po chvíli dorazil udýchaný a vylekaný profesor Cooper,který zřejmě slyšel moje halekání.Asi v deseti sekundách jsem mu přeříkala co se stalo.Hned vytočil číslo záchranky.Ta tu byla během 10 minut.Cooper mi řekl,ať zavolám rodičům Anitt.Chudáci,byli celí zděšený.
Z pohledu Anitt:
Řekla jsem si,že otevřu okno,protože se mi z ničeho nic udělalo zle.Když v tom mě začala ukrutně bolet hlava.Chvíli jsem jen tak stála,protože jsem nebyla schopná udělat krok.Najednou se mi objevila tma před očima a já jen cítila,jak jsem se praštila do hlavy o zem.Pak už jsem jen slyšela někoho zběsile křičet.Ten hlas mi připomínal Kate.
Kate:
Dovolili mi jet s Anitt sanitkou.Asi v polovině jízdy se Anitt začala probouzet. ,,Kde to jsem?!",zeptala se akorát a znovu usla.
Já mezitím přišla o průpravu a modernu,což nevadilo,protože jsem byla od Coopera omluvená.
Probudila se v nemocnici až o dvě hodiny déle.Byla fakt unavená.Za chvíli přišel nějaký doktor,který mi připomínal nějakého herce.
,,Anitt,omdlela jsi z naprostého vyčerpání.Akorát jsi se bouchla do hlavy a můžeš být ráda,že nemáš otřes mozku,ale jen pořádnou bouli.Dnes si tě tu necháme na pozorování a zítra můžeš domů.",sdělil jí.
Anitt kývla a doktor odešel.Anitt mi naznačila ať si jdu sednout k ní na postel.
,,Jak ti je?",zeptala jsem se. ,,Jo,už fajn,jsem tu tři hodiny a už mě to tu nebaví.",usmála se.
,,Tak to je super!Chtěla jsem se tě zeptat,jak jsi na tom s tím triem?Zvládla jsi to?",spustila jsem.
,,No,skoro zvládla.To omdlení mám nejspíš z toho.Dřela jsem strašně moc.Několik hodin v kuse každý den.",řekla smutně.
,,Nic se nemá přehánět!",řekla jsem jí a chytla jsem ji za ruku.Ona poděkovala a usla.Potichu jsem odešla.Šla jsem na autobusovou zastávku,abych mohla zpátky na konzervatoř.Urychleně jsem došla ma pokoj a plácal sebou na postel.
Nevěřila bych,kolik dobrodružství se dá prožít na konzervatoři.
