Stark

1.3K 74 10

od Nics_FS

od Nics_FS

„Počkám venku," řekla hnědovláska a odešla.

„Kam mě chcete vzít?" zeptala jsem se Pietra, který zůstal uvnitř v pokoji. Z odpovědi jsem měla trochu obavy.

„To ti nemůžu říct, ale neboj, nic se ti nestane. O to se postarám." snažil se mě uklidnit.

„Asi nemá cenu odporovat, co?" pošeptala jsem.

„No to asi ne, stejně jsem silnější. A rychlejší, " odpověděl s úšklebkem.

„Tady. Wanda ti přinesla nějaké oblečení, tak se převlékni a můžeme vyrazit." podal mi hromádku čistého oblečení. Černé džíny, šedé triko a mikinu.

„Ehm, to se mám převlíkat před tebou?" zeptala jsem se a zasmála.

„No klidně můžeš," odpověděl a skousnul si ret. Červená barva mi zbarvila obličej. Chvíli jsem váhala, zda to myslel vážně. Nakonec se otočil. Rychle jsem na sebe hodila čisté oblečení, které mi díky bohu padlo.

„Jdeme?" zeptala jsem se, když bylo hotovo.

„Sluší ti to," zalichotil mi Pietro s úsměvem na tváři, vzal mě za ruku a vedl pryč. Úsměv jsem mu oplatila a nechala se vést.

„Hele, neměla jsem u sebe mobil, když jsem se sem dostala?" tázala jsem se, když jsme procházeli kolem recepce, sesterny? Nevím co to bylo. Vzpomněla jsem si na rodiče.

„Ne, asi ti někde vypadnul," odpověděl Pietro.

„J-já ho potřebuju. Potřebuju najít rodiče." začal jsem vzlykat a chůze byla najednou těžší.

„Slibuju, že ti pomůžu, ale teď musíme jít," řekl jemně a tahal mě za ruku do výtahu. Vyjeli jsme do posledního patra. Vyběhli pár schodů a dostali se až na střechu, kde čekal vrtulník.

„To jako poletíme tímhle?" hleděla jsem s otevřenou pusou.

„Bojíš se?" zeptala se Wanda hrubě. Pouze jsem kývla hlavou na znamení nesouhlasu. Nebála jsem se, právě naopak. Bylo to vzrušující. Všichni jsme nasedli a vrtulník se dal do pohybu.

...

Letěli jsme poměrně dlouho. Wanda a Pietro seděli vedle sebe a celou dobu si něco šetapli.

Oni spolu něco mají? pomyslela jsem si. Vypadalo to tak. I přesto, že se mi hodně líbil, vztah byl poslední věc, na kterou jsem teď myslela. Celou cestu jsem byla potichu, hlavu měla položenou na okénku a koukala ven. Když začal vrtulník klesat, zbystřila jsem. Přistáli jsme na otevřeném prostranství. Louku ohraničoval les. Najednou z něj vyšlo asi 6 mužů se zbraněmi. Blížili se k nám.

„Pan Stark Vás už očekává, následujte nás." pronesl velitel. Ohlédla jsem se na Pietra, který přikývl. Dala jsem se do kroku. Zavedli nás hlouběji do lesa. Najednou se před námi objevily těžké kovové dveře. Jeden z mužů zadal kód a dveře se pomalu otevřely. Měla jsem trochu strach, ale snažila se ho skrývat. Prošli jsme dlouhou chodbou a vešli do moderně zařízené místnosti.

„No konečně," ozvalo se z pohovky. Byl to mužský hlas. Jeho majitel se nemotorně postavil. V ruce držel skleničku. Podle barvy jsem usoudila, že je to asi whiskey.

„Já jsem Stark, Tony Stark." představil se. Zdál se sympatický, dokud nepromluvit podruhé.

„Génius, miliardář, playboy a filantrop." dodal, pozvedl skleničku a pokračoval: „Taky známý jako Iron Man." Mrknul na mě. Protočila jsem oči.

„Díky za záchranu, tehdy," nezapomněla jsem na slušné vychování. Nestačil pronést žádnou stupidní poznámku. Pokračovala jsem rozhořčeně: „ale teď mi řekněte proč jsem tady."

„Dobrá tedy," souhlasil: „pojď se mnou, vy zůstaňte tady." rozkázal Pietrovi a Wandě. Pietro se na mě starostlivě podíval, pouze jsem pokynula a následovala Tonyho.