In love with a speedster [CZ]

Apologize

     Poslušně jsem Wandu následovala až do jejího pokoje. Trošku jsem se obávala, co bude následovat. Pokynula, abych se posadila a začala něco hledat ve stolku.

     „Co to je?" zeptala jsem se tiše, když mi do ruky strkala nějaký kus papíru. Byla to fotka, jak jsem později zjistila. Fotka ženy, muže a dvou dětí. Všichni se usmívali a vypadali šťastně.

     „Bylo nám 10, seděli jsme u večeře. 2 patra pod námi vybuchla bomba a udělala díru do podlahy. Velkou. Rodiče v ní zmizeli a celá budova se začala rozpadat. Sotva jsme zalezli pod postel dopadla další, ale ta nevybuchla. Jen tam trčela v té suti, metr od naší hlavy. Byli jsme uvěznění dva dny.." prozradila mi její nejbolestivější vzpomínku. Tohle mi Pietro nikdy neřekl. Asi nebyl připravený nebo se k tomu nechtěl vracet. Nenutila jsem ho do toho.

     „Wando," šeptla jsem přívětivě a pohladila ji po rameni.

     „Nepotřebuji tvou lítost," odsekla a setřásla mou ruku.

     „Každý ji potřebuje, ale nikdo si to nechce přiznat." řekla jsem jemně.

     „Ten sen, to jsem byla já." vydechla a upřímně se na mě podívala. Bylo vidět, že na to není pyšná.

     „Ale proč?" střelila jsem po ní zmateně pohledem.

     „Dokud jsi tu nebyla, Pietro a já jsme byli téměř nerozluční, ale teď je pořád s tebou. Chybí mi," vydechla smutně.

     „Myslela jsem si, že tě to vystraší a odejdeš." dodala. Neměla jsem slov, jen jsem na ni zírala.

     „Omlouvám se. Odpustíš mi?" zeptala se nakonec. Věnovala jsem jí přátelský pohled a přikývla. Chtěla jsem být její přítelkyně a konečně si popovídat o věcem, kterým by opačné pohlaví nerozumnělo.

...

     „Je divný se o tom s tebou bavit," zasmála jsem se, když se Wanda zajímala o mě a Pietra.

     „Ale no tak," zasmála se.

     „Ukážeš mi něco?" požádala jsem ji. Chtěla jsem vidět, co dokáže, ale taky změnit téma. Přikývla a usmála se. Pozvedla pravou ruku a mezi jejími prsty se objevila červená záře. Vypadala strašně roztomile, když si s ní pohrávala.

     „Páni," vydechla jsem.

     „Ješte to neumím zcela ovládat, ale snažím se," vydechla a jemně se zasmála. Na očích jsem jí viděla, že se trochu bojí.

     „Snídaně!" ozval se výkřik. S Wandou jsme se na sebe podívaly a začaly se smát.

     „Měly bychom jít," řekla a postavila se. Podala mi ruku a pomohla na nohy i mě. S úsměvy na tvářích jsme se vydaly do kuchyně. Cítila jsem, že by z nás konečne mohly být kamarádky.

     „Už jsem myslel, že jste si něco udělaly," zasmál se Pietro, když jsme vešly do kuchyně.

     „To bych si netroufla, víme kdo by vyhrál," zasmála jsem se.

     „Já bych ti přišel na pomoc," oznámil Pietro a mrknul na mě. Usmála jsem se. Hřála mě u srdce ta skutečnost, že by to opravdu udělal. Nikdo se o mě nikdo nezajímal a nestaral tak jako on.

     „Tak to díky bráško," odsekla Wanda. Zasmála jsem se nad jejím vražedným pohledem.

     „Sourozenci," vydechla jsem a smích mě neopouštěl. Společně jsme si vychutnali skvělou snídani a panovala mezi námi dobrá a přátelská nálada.