In love with a speedster [CZ]

Escape

     Následovala jsem Tonyho až do laboratoře. Všude byly různé přístroje, počítače, ale i technika, kterou jsem nikdy neviděla. Tony pokynul, abych se posadila.

      „Co jsi tam tehdy dělala? Nevypadáš, že seš odtamtud." zeptal se.

      „Budu to brát jako lichotku," mrkla jsem na něj a pokračovala: „ten den jsme právě s rodiči přijeli a já se rozhodla, že prozkoumám město. Jenže pak to začalo.." odmlčela jsem se. Před očima jsem uviděla tu hrůzu, jako by se to dělo znova.

      „Jsi v pohodě?" zajímal se Tony, když viděl můj vyděšený výraz.

      „Jo," zalhala jsem.

      „Ráda bych si s tebou povídala, jenže musím najít svoje rodiče, takže pokud mě omluvíš," oznámila jsem mu drze. Uvědomila jsme si, že jsem hrozná dcera. Vždyť to je první věc, kterou by každý udělal. Jo jasně, ale to bych nesměla mít v patách tyhle tři.

      „Nemůžeš se tam vrátit," zastoupil mi Tony cestu, když jsem se zvedla z křesla a chystala se odejít.

      „Nemůžeš mi v tom zabránit," odsekla jsem.

      „Vlastně můžu," oznámil mi a pevně sevřel moji ruku.

      „Nech mě!" křičela jsem, když mě vedl chodbou. Celou cestu jsem se z jeho pevného sevření snažila vymanit. Marně.

      „Je mi to líto, ale je to pro tvoje dobro," řekl a nechal mě v malé místnosti. Připadala jsem si jako ve vězení. Jenže i vězni mají větší pohodlí. V této místnosti nebyla ani postel. Nějakou dobu jsem se snažila bouchat na dveře, ale pak jsem to vzdala. Sedla jsem si do kouta, nohy stáhla k sobě a hlavu zabořila ke kolenům.

      Bože, já jsem ale blbá! pomyslela jsem si. Vidím hezkýho kluka a nechám se kvůli němu zavřít. Co se to se mnou stalo. Z přemýšlení mě vyrušily kroky. Zpozornila jsem.

      „Nesu jídlo," ozval s neznámý hlas a dveře se pomalu otevíraly. Neváhala jsem ani minutu a vyskočila na nohy. Počkala jsem, až mi strážný bude předávat něco k snědku. V té chvíli byl nepozorný, tak jsem ho udeřila loktem do tváře. Padl na kolena. Využila jsem toho a vydala se chodbou pryč. Bylo to jako bludiště, nedařilo se mi najít východ. Asi mám štěstí, protože se mi nakonec podařilo najít starou šachtu, která vedla až ven. Ocitla jsem se uprostřed lesa. Uprostřed ničeho. Všude byla tma, neviděla jsem na krok. Několikrát se mi podařilo upadnout.

...

      „Ten les je nekonečný," zamumlala jsem a zastavila. Rozhlédla jsem se, ale všude okolo byly jen stromy. Najednou jsem uslyšela zvuky - praskání větviček. Ucítila jsem studený vítr. Mezi stromy jsem žádný pohyb neviděla. Zvuky stále zesilovaly. Blížilo se to.

      „Co to děláš?" zeptal se Pietro naštvaně, když mě svojí silou přitiskl ke stromu. Byl blízko. Slyšela jsem silný tlukot jeho srdce a cítila teplý dech na mé tváři.

      „Pusť mě," vzpírala jsem se. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Otočila jsem hlavu na stranu. Neváhal, poněkud hrubě uchopil mou bradu a otočil mě zpátky. Moje srdce zrychlilo, když jsem se dívala do jeho modrých očí. Jeho tvář osvětlovalo pouze měsíční světlo. Nic neříkal.

      „Potřebuju je najít! Myslela jsem, že zrovna ty to pochopíš," pošeptala jsem. Jeho oči se zaplnily hněvem a stisk zesílil. Nechtěla jsem mu vrátit tu nepříjemnou vzpomínku, ale donutil mě k tomu. Přitiskl mě silněji ke stromu a přibližoval se. Nakonec stočil svá ústa k mému uchu.

      „Nedovolím, aby se ti něco stalo," pošeptal a věnoval mi letmý polibek do vlasů.