Láska na druhý pohled

6. Část

Zabouchl jsem se ve svém pokoji a odmítal vyjít ven. Slzy se mi kutálely po tvářích a dopadaly na hedvábné prostěradlo. Nevím, proč jsem tak smutný z toho, že Rei tu krabičku neotevřel. Ale, čemu se vlastně divím? Už od začátku mě nemá moc v lásce, takže mi mohlo už od začátku být jasné, že si ode mě nic nevezme. Tak proč jsem teď tak zklamaný? Najednou se ozvalo klepání. Je mi nad slunce jasné, kdo to je, ale nemám v plánu s ním mluvit.

"Shougo, prosím, odpusť mi."

Píchlo mě u srdce. Nechci, aby se cítil provinile, ale prostě s ním teď nemám náladu mluvit. Po delší chvíli jsem se přeci jen rozhodl otevřít dveře. Odemkl jsem je a v tu ránu se samy rozletěly, div mě nepraštily do obličeje. A kdo za nimi čekal? Nikdo jinný, než Rei.

Když se konečně otevřely dveře, má první emoce byly vztek, potom strach a nakonec zahanbení pro mou slabost a slzy. Možná to bylo promilemi v mé krvi, možná ne. Nicméně jsem ignoroval všechny ty pocity, které mi křičely v hlavě a ihned vyletěl po Shougovi.

"Ty seš strašnej idiot víš to?"

"Jestli jsi mi přišel říct jen tohl-"

Zrovna když se pokoušel protestovat, naklonil jsem se k jeho ústům a nehledě na jakékoli okolnosti jsem mu věnoval jeden polibek na jeho smyslné rty, nápadně nesoucí zbytky slané chuti. Ovšem i přes míru alkoholu se v mém těle v ten moment něco změnilo. Měl to být jen polibek na jeho umlčení, tak proč se mi zadrhl hlas v hrdle a jsem to já, který byl umlčen?

Mé srdce se snažilo opustit své místo v hrudi, nehledě na to, jak moc klidný jsem chtěl být. Ať už jsem se chystal říct cokoli, bylo to pryč. Stál jsem teď na místě, neschopen uhnout pohledem od kluka s tak zvláštní a zároveň nádhernou barvou očí, podmanivým hlasem a překvapením ztuhlým obličejem.

Z Reie táhl alkohol.

"Ty seš strašnej idiot víš to?"

"Jestli jsi mi přišel říct jen tohl-"

Nestihl jsem ani nic doříct, když se najednou Reiovy, od červeného vína sladké rty ocitly na mých v jemném a utěšujícím polibku. Tělem mi z čista jasna projel blesk všech možných emocí. Neschopen cokoliv udělat jsem pouze stál a nechával Reie, ať si se mnou jeho rty dělají co chtějí. Po chvilce, která však mě připadala jako věčnost, přerušil tu krásnou a zároveň dost divnou situaci. Stáli jsme naproti sobě a zírali si navzájem do očí. Jakoby zhypnotizovaný jsem k němu natáhl ruku a přitáhl si ho do objetí.

"S...Shougo?"

"Nic prosím neříkej."

Vydechl jsem a objal ho ještě pevněji. Nevím, co se to se mnou děje, ale vím, že chci být jen a jen s ním a trhá mi srdce, že je kvůli mě nešťastný.

"P...příště se nezamykej, Baka!"

"Hai, hai."

Cítil jsem, jak se Rei malinko pousmál do mého, od slz mokrého trička.

Malinko váhavě jsem vrátil Shougovo objetí. Hlava se mi nepříjemně točila a já pomalu ztrácel pevnou půdu pod nohama. Ale pochybuji, že to bylo způsobeno alkoholem. Vím naprosto jistě, že za mé zmatené tělo mohl Shougo, jenže jsem příliš tvrdohlavý, než abych to přiznal.

Se vzrůstající slabostí se povoloval i můj stisk na blonďákových zádech. A pak se mi najednou úplně zatmělo před očima a já se svezl k zemi.