Láska na druhý pohled

8. Část

"Pane Sena!" 

Vedle mě se ozval nepříjemný hlas učitelky matematiky. 

"Mohl byste laskavě přestat tak zasněně hledět z okna a věnovat se těmto rovnicím?" Otráveně jsem otočil hlavu na tu čarodějnici a s menším odporem přikývl. 

"Dobrá. Protože jste určitě dával pozor aspoň minulou hodinu, vypočítejte příklad na tabuli." S hrůzou jsem se podíval na všelijaké čísla a písmena dávající dohromady nesmyslný příklad. Zvedl jsem se z lavice a pomalým a nejistým krokem jsem se vydal vstříc své smrti. Váhavě jsem psal na tabuli výpočty a nakonec i výsledek. 

"No... něco máte správně, takže vám dám za 3!" No skvělý.

...............................................................

"Nenávidím matematiku." Procedil jsem skrz zuby při cestě domů. Jsem zvědavý, jak to vysvětlím rodičům. Ani jsem nepostřehl, kdy jsem to vlastně stanul před naším domem. Zhluboka jsem se nadechl a s úsměvem na tváři vešel dovnitř, kde na mě již čekali, společně se smutně vypadajícím Reiem, moji milí rodiče. 

"Vítej doma broučku! Jak bylo ve škole? Bavil ses? A co kamarádi?" Má matka mě, jako vždycky, zahrnula spoustou nesmyslných otázek, na které jsem ji už odpovídal aspoň stokrát. Já však nevnímal ani jednu z nich, protože jsem nemohl pochopit, proč je Rei tak skleslý. Začínal jsem mít špatné tušení, že se dneska něco stane. 

"Nechej ho prosím tě vydechnout Nagiso. A nezapomeň, co mu chceme říct." Byl jsem rád, že mě otec zachránil před dalšími uštěpačnými otázkami mé matky, ale u poslední věty jsem se zarazil. Podíval jsem se na Reie, který vypadal ještě víc zarmoucený než předtím, ale muselo to být něco velkého, protože jinak by se moje matka netvářila jako největší sluníčko na světě a otec ji nedržel za paži, aby se na mě samou radostí nerozběhla. 

"Domluvili jsme se s ředitelem jedné prestižní umělecké školy, že tam můžeš od příštího roku začít chodit!" Vykřikla nadšeně matka, ale já se nedokázal pohnout z místa. Nevěděl jsem, jestli mám skákat radostí, nebo být smutný, že bych opustil rodinu a Reie a nebo být naštvaný, že mi to neřekli dřív. "Ehm... já nevím. Musím si to ještě promyslet."

Shougo vyrazil směrem ke svému pokoji. Nagisa za ním chtěla ihned vyrazit, naštěstí ji ale zarazil Seiya právě včas. Zato já jsem se postavil tak prudce, že jsem malém převrhl židli, nicméně nedbajíc tomu sebemenší pozornost, vyrazil jsem ihned za blonďáčkem.

Bez klepání jsem vtrhnul do zpěvákova pokoje, kde jsem na posteli našel sedět jen smutnou hroudu, ponořenou do světa myšlenek, které byly mně až příliš vzdálené.

,,Shougo řekni mi, že neuvažuješ o přijetí té nabídky."

,,A když ano?"

,,Ty-ty bys odjel?!" Vyjel jsem po něm nevěřícně v naději, že jsem se jen přeslechnul. Ale vyvrátilo mi to Shougovo souhlasné pokývání hlavou. ,,Proč zrovna ve chvíli, kdy mi na tobě začalo záležet?" Rozkřiknul jsem se, než jsem s hlasitým prásknutím opustil místnost.

S otevřenou pusou jsem sledoval zavírající dveře, za kterými pomalu mizel Rei. Opravdu teď řekl , že mu na mně záleží? A opravdu jsem v jeho tváři viděl smutek a snad i slzy z toho, že bych odjel? Vstal jsem z postele a procházel se po pokoji při čemž jsem hořečně přemýšlel. Studovat na umělecké škole, by bylo úžasné, ale byl bych schopen všechny opustit? Ani nevím jak jsem se ocitl před sprchovým koutem, ale když už jsem tu, tak jsem se rozhodl osprchovat a smýt ze sebe všechen stres a protřídit si myšlenky. Teplá voda stékala v malých kapkách po mém těle a odnášela s sebou všechny nešťastné věci. 

"Rei, vážně ti na mně záleží, nebo si ze mě zase děláš jen srandu?" Potichu jsem zašeptal do prázdna koupelny. Natáhl jsem se pro ručník, abych se mohl poutírat, jenže jsem si ho samozřejmě nevzal. Nahý a celý mokrý jsem přešel ke skříni, kde jsem si vybral modrý ručních. Voněl po Reiovi. Není se čemu divit, když má na starosti i prádlo. Utřel jsem se, převlíkl se do šedého trička s velkým R a bílých trenek a vklouzl pod teplo peřiny. 

"Určitě si ze mě dělal jen srandu." Řekl jsem si těsně před tím, než jsem usnul.