Jednorázové (kraťasy)

Chci pryč

Pro někoho je to možná jen příběh jednoho z mnoha. Někdo nevěří, že se tento příběh stal. Optimista by řekl, že tolik zla by jedna bytost na tomto světě neunesla. Pesimista by rovnou tu bytost odsoudil k smrti sebevraždou.

Já ten život žil. Já to byl, komu se tyhle všechny věci staly. Někdy jsem si vážně přál, abych zemřel. Někdy víc, než co jiného jsem přál smrt a bolest lidem okolo. Aby ochutnali alespoň část z toho všeho, co jsem dennodenně musel zažívat já. Aby poznali, jaké to bylo, když jsem byl celý život vlastně sám uprostřed mas lidí, kteří si mě nevšímali, nenáviděli mě, neznali mě. Stačil by možná jeden hezký den, abych věděl, co je to žít. Častokrát jsem se snažil zahodit všechny mé starosti za hlavu. Ale mí „blízcí", jako sochy v staré, pavučinami opletené kobce, mě vždy stáhli zpět z výšin, jako past nastražená po přesunutí soch.

Život se s nikým nemazlí.

A já se proto nemazlil se životem.

Probuzení před lety si pamatuji dodnes. Moje matka zemřela díky mě. Vlastně jsem ji zabil, když mě rodila – a mě zachránili, abych celý život musel prožít s tímto vědomím. Otec však stále celkem šťastně žil. Nikdy jsem však neděkoval bohu, že přežil. Ale všeho dočasu. To ráno totiž bylo jiné, než kterékoliv, za něhož jsem se probouzel. Náš byt byl tichý a klidný, jako ticho před bouří. Můj pokoj prosvětlovaly paprsky slunce jako louče v oné kopce a já byl vězeň. Vězeň tohoto světa. Vrah své matky...a otec na mě tak vždy nahlížel. Zabil jsem mu ženu, kterou miloval.

Častokrát jsem snil, že jednou se sbalím a vypravím se na cestu životem sám a se svým břemenem. Projdu celý svět. Uvidím polární záři, pohladím si slona a budu ujíždět savanou na lvu, králi zvířat. Vybojuji svou bitvu, stanu se opravdovým mužem. Nic mi nezabrání dosáhnout toho, co chci. A nakonec najdu vchod do jiného světa. Do světa snů, plného bytostí, které jsem si často představoval. Najdu tam skupinku elfů při lovu a oni mě unesou do své vesnice, aby mě vystavovali jako zvláštnost, podaří se mi utéct a setkám se s drakem, s nímž navážu dobré přátelství a pak mi dovolí, abych na něm letěl. Osedlám si jej a pak budu bojovat za své blízké. Za kamarády, které na našich společných cestách potkáme. Budu ochraňovat bezbranné a bránit jejich život svým. Smyji ze sebe všechnu vinu. Zachráním tolik životů...a tak vykoupím ten Její.

To ráno se obléknu, nasnídám a vydám se do školy. Před ní potkám partičku hlupáků, kteří se mi postaví do cesty a požadují ode mě svačinu.

Součástí mých fantazií vždy bylo, abych je jednou přepral, ukázal jim, zač je toho loket a všechny je zostudil před celou školou nějakým husarským kouskem.

Jenže dnes nepřišla ještě má chvíle, a tak než aby mě zmlátili, jsem jim dal, co chtěli a prošel kolem nich.

Ve škole jsem se nemohl soustředit, stále jsem myslel na dnešní výraz otce, když seděl naproti mně a jedl snídani. Ano, vždycky se na mě díval jako na vraha. Dostal jsem pravítkem přes prsty, když mě vyvolala učitelka z biologie, rákoskou, protože nedávám pozor v češtině a když si spolužáci o přestávce usmysleli, že vyhodí učitelce ukazovátko a hadr na tabuli z okna, svedli to na mě, takže jsem byl i v ředitelně. Celkem plodný den, řekl bych.

Mohl jsem dopadnout i hůř.

Vracel jsem se domů s myšlenkou, že se musím začít zase učit, jinak propadnu a dostanu od otce co proto. Nechtělo se mi ještě hned domů. Loudal jsem se a šel přes park, kde na lavičce seděl malý kluk a pofňukával. Musel být stejně sám jako já. Jednou si zvykne. Jako každý.