Jednorázové (kraťasy)

Štědrý večer pro panenku

Odpolední paprsky nedělního slunce dopadaly do malého pařížského pokojíčku na kraji metropole. Byl malý, ale útulný, jako snad všechny kuchyně. Ve troubě se něco peklo, na stole bylo rozválené těsto a nad ním se skláněla žena ve středních letech a vykrajovala tvary podle železných vykrajovátek. Vůně pečení ji ukolébávala k melancholickému úsměvu. Zpívala společně se starým rádiem, které bylo dominantou celého pokoje. Když se zrovna zaposlouchala, zírala pak strnule do plamene svíčky na stole vedle ní, který vesele plápolal jako symbol dnešního dne.

Na židli u stolku někdo seděl. Podle obličeje to byla dívka. Vypadala tak na šest. Její úzký jemný obličej zdobily oči v barvě nebeské modři s dlouhými řasami. Na sobě měla tepláky a tričko s obrázkem kočičky. Při bližším pohledu mohlo být leckomu podivné, že nedosáhne ani omylem na zem. Byla opravdu velmi drobná. A velmi, velmi tichá. Jen se zasněným výrazem ve tváři poslouchala ženin zpěv.

"Letos budou krásné Vánoce... dostaneš nové oblečení a uděláme si krásný líný den..." pronesla žena, když skončila píseň.

Dívka sedící u stolu na to nic neřekla.

"A bude sníh. Krásný bílý sníh..." pokračovala. "Budou bílé Vánoce..." pousmála se.

Dívka se dívala do stále stejného místa.

"A budeme se mít po celý rok dobře..." slibovala dál.

Dívka ale jako by ani nevnímala.

"Koupím vonnou svíčku, abychom si mohly svítit a taky stromeček s dárky, ano? A baňky. Nezapomeneme ani na baňky..." Žena se svými sliby byla spokojená, protože na hodnou chvíli ztichla a věnovala se válení další várky těsta. Nebo možná přemýšlela, kde na to vezme peníze. A nezapomněla na něco ještě? Je to k pravým Vánocům pro její rodinu vše...? Roztržitě splácala těsto znovu dohromady, když je vyválela moc tenké. Povzdechla si a začala znovu. Zaplašila vlezlé myšlenky a začala znovu vykrajovat.

Dívka ani teď neprojevila žádnou emoci ani vlastní názor.

Blížily se Vánoce a ve všech domácnostech na světě více méně ve stejnou dobu probíhaly přípravy na ně. Peklo se cukroví, nakupovaly se dárky pro rodinu a přátele. Děti byly radostí bez sebe a nemohly se dočkat.

Všechny, až na jednu.

Možná proto, že její tvář se leskla, tvářičky byly růžové jako když se vrátíte z mrazu a oči překvapovaly přesně barevným odstínem oblohy. Byla drobná a strnulá. Na tváři se jí skvěl úsměv. Rozzářený, ale opět strnulý, kaolínový úsměv.

Ta malá dívenka byla z porcelánu.

Porcelánová panenka.

***

Matka se dočkala a po známých sehnala vše potřebné na Štědrovečerní večeři, usmlouvala na nižší cenu malou jedličku, již by nejspíš ani tak nikdo nechtěl, nakoupila pár baněk a napekla pro sebe a svou prazvláštní dcerku cukroví. Takhle slavila Vánoce vždy. Její rodiče byli už dlouho po smrti a manžel od ní utekl poté, když zjistil, že je neplodná. Ona sama se s tím musela vypořádat a žila, jak se dalo. Byla hodně v práci a měla pár dobrých přítelkyň, za kterými chodila, když jí bylo nejhůř. Nikdy však přímo nepožádala o pomoc. I kousek štědrovečerního krocana si poctivě zaplatila. Na Vánočních trzích na náměstí si v tlačenici lidí vybrala pro sebe dárek. Koupila si hezký teplý svetr; bude se jí v zimě jistě hodit. Doma už jí ležely ručně ušité patery šatičky pro dcerku a dřevěné hračky.