Jednorázové (kraťasy)

Sen

Roztomilost jeho Sacrifice se nedala popsat slovy; seděl u jeho postele, díval se na něj a jemně jej držel za ruku. Takhle Ritsuka usnul s hlavou otočenou k Soubimu, skulený do klubka. Sladce se ze snu na svého Fightera culil a Soubi byl v sedmém nebi, že s ním tady může být. Nikdy si nepřál nic víc, nedokázal si představit, že by mohl být ještě šťastnější. Být tady pro něj jej plně naplňovalo. Jen s ním byl klidný, s ním na vše zapomínal a dokázal se dokonce chovat jako člověk. Byl vycvičen, aby plnil rozkazy svého pána a najednou měl Sacrifice, který rozkazy téměř nepoužíval. V některých chvílích jej to hrozně mátlo a málem se bál, že to nezvládne, ale někdy to bylo úžasné. Strašně rád jej škádlil, když chtěl Ritsuka například vědět o nějakém překvapení, které mu uchystal. A že se to dělo často.

Ritsuka se zavrtěl a vlásky mu spadly přes tvář. Když mu je chtěl Soubi odhrnout, najednou vystřelila ruka a stiskla Soubiho ruku. „Né! Přestaň, nedotýkej se mě, už nikdy! Nechci tě už vidět!" Probudil se a na tváři mu perlil pot. Podíval se na Soubiho.

Zaraženě seděl a díval se na něj. Jako by mu někdo bodl do srdce dýku a otáčel s ní. Bolest, která by kohokoliv srazila na kolena. Jenže on byl jiný... byl vycvičen k ignorování svého těla, takže i bolesti.

„Ritsuko," zašeptal Soubi, „co se..." Nedořekl, protože se mu třesoucí se Ritsuka vrhl do náruče a pevně jej svíral.

Bylo mu to hloupé, ale nemohl se přemoci. Soubi jej neopustí. A nikdy, nikdy mu neublíží. Co by ale dělal, kdyby mu to nařídil Seimei? Už blázní, jeho bratr by mu neublížil, i kdyby žil. Jeho obavy jsou zbytečné. Musí dýchat. Zhluboka. Cítí Soubiho bušící srdce a to jej uklidní.

„Musíš být unavený, Soubi..." zašeptal. Zvedl k němu hlavu a pohlédl mu zpříma do očí. „Lehneš si ke mně?" vydechl a sklopil zrak, aby zamaskoval červenání.

„Ale jistě, Ritsuko," kývl. Pro něj je to rozkaz, ale zároveň i radost. Usmál se na něj, sundal si oblečení a až zůstal jen v košili a kalhotách, lehl si k němu do postele.

Ritsuka se mu vtulil do náruče a takto už klidně usnuli.

***

Další den probíhal stejně klidně jako všechny před ním i všechny budoucí. Ritsuka se připravoval do školy, Soubi mu udělal snídani, pak se společně najedli a Ritsuka vyrážel z domu v doprovodu jeho Fightera. Škola je nudná a zdlouhavá jako vždy, ale černovlásek ji nějak přežil a při přestávce před poslední hodinou zavolal Soubimu, aby na něj počkal před školou. Soubi zase celý den maloval, ale kvůli svého Sacrifice veškerou práci ukončil a čekal na něj před plotem do areálu školy.

Ritsuka vyběhl ze školy a zastavil se až u Soubiho. Své dva kamarády nechal daleko za sebou. Yuiko-chan zrovna odtahovala Yayoiho mimo dohled a mířila k sobě domů. Poslední dobu spolu stále chodili na procházky, do kina a podobně. Ritsuka nad tímto však nikdy neuvažoval, má jiné, daleko přednější zájmy. Má Soubiho.

Šli spolu domů a oba mlčeli.

Něco bylo cítit ze vzduchu.

Ochladilo se a proti nim šly v parku blízko Ritsukova bydliště dvě postavy. Přibližovaly se, šly těsně u sebe, vypadalo to, že se možná i držely za ruce. Soubi se pomalu připravil do bojovné pozice, když si uvědomil, kdo se objevuje na scéně. Zera.

Dvě dívky, jedna rudovlasá, druhá brunetka, se přibližovaly k páru Loveless. V napadaném listí jejich kroky šustily a vítr jim i Soubimu vířil prameny vlasů. Přešly do uctivé vzdálenosti a zastavily se. „Nechceme bojovat!" oznámily a přitiskly se rameny k sobě. Brunetka byla menší a křehčí, do očí jim vidět nešlo, do tváře téměř taky ne. Ale usmívaly se a dívaly se na sebe s láskou. Jejich pouto je zjevně pevné, i když ouška ještě mají. „Chceme si promluvit," dodaly unisono po chvíli na rozmyšlenou.