Po otevření dveří jsem se zastavil a pohlédl na naši nejnovější pacientku. Tak to je ta Babydoll o níž mluvili. Opravdu vypadá jako panenka. Křehká...jistě poddajná. Je něčím zvláštní...Tak zvláštní...
Dívá se na mě. Vím, že ano. Ale v jejím výrazu nejde nic vyčíst. Vlastně...jakoby neměla ani žádný výraz. Jako by nemyslela. Ano, krásná, ale bez myšlenek.
Krok za krokem se k ní přibližuji, ale ani nezvedne hlavu, nepohne těmi studánkami. Nezvíří jejich vody emocí – strachem, nejistotou...Čímkoliv.
Řekli mi jen, že ji na toto místo pošlou. Nevím proč, ani jsem se neptal. Teď před ní stojím a ona jakoby ani nevěděla, že zde jsem.
„Pohlédni na mě!"
Spíš se otočila za hlasem, než aby odpověděla. Mlčí a dívá se na mě tím prázdným výrazem. Krásná panenka. Nebo spíš loutka?
„Slyšíš mě?"
Dívá se. Jako bych se díval na dno studánky. Bezedné...a tak prázdné.
Chytím její bradu, zvrátím jí hlavu dozadu. Jako bych se díval do očí samotné smrti.
„Neboj se, neublížím ti."
Usmál jsem se na ni. A ona stále mlčela! Tak krásná...v její mysli se musely odehrávat velké bitvy. Není možné, aby tam nebylo naprosto nic. Přece ji nezavřeli do blázince pro nic za nic. Někteří říkají, že jen blázni chápou...jen blázni dokáží prohlédnout. Jeden přede mnou seděl. A jako by zde ani nebyl. Možná jsou chytřejší než my. Možná je lepší...nevědět.
Proč nevyužít její krásy. Vypadá, že nemůže cítit nic, co jí udělám. Nebude slyšet. Shrnul jí na rameně jemnou blůzku. Nepohnula se, nezměnila výraz. Při pohlazení po boku nasadila výraz, jako by si nevzpomínala, jaké to bylo, když se jí někdo dotýkal.
Nevzpomínala si vůbec na nic.
Ale byla krásná.
Jako panenka.
ČTEŠ
Jednorázové (kraťasy)
RandomToto berte jako pestrou paletu jednorázovek. Od songfikcí přes možné básně a různé jiné prapodivné věci, až k normálním krátkým povídkám. Kdo ví, jak se tu tato sbírka rozroste. Jisté je, že nebudu porušovat tradici a i nějaká ta delší jednorázovka...
