Agapé

6. červi

„Řekni mi něco o sobě," požádal ho Aiden tak náhle a hlasitě, že se Jamie lekl, málem upustil sedmikrásku, kterou právě připlétal do řetízku. Chtěl, aby byl věneček tak dlouhý, že by dokázal obtáhnout obvod parku – květinová připomínka neviditelné bariéry mezi krásou zahrady a zpustošeným městem, o níž Jamie tak rád přemýšlel, že existuje.

Když na něj pohlédl, v Aidenových očích se zračila doopravdová touha, čirá dychtivost dozvědět se něco o Jamiem, o neviditelném a nezajímavém Jamiem, který byl nikým, zatímco Aiden sám byl vším.

Zahořely mu tváře. „N-nevím, co bys chtěl slyšet."

Aiden trhl rameny. „Cokoli."

Jamie si přál, celým svým srdcem, celou svou bytostí toužil po tom, aby byl schopný Aidenovi odpovědět, ale nedokázal to. Na jazyk mu nepřicházela jediná myšlenka o sobě.

Chlapec se nad ním nakonec smiloval, malý úsměv na rtech. Jamiemu neutekla trocha zklamání za ním schovaná. „Půjdeš se mnou ven?"

„Kam?"

Líbil se mu způsob, jakým Aiden reagoval na jeho hlas, líbil se mu způsob, jakým spolkl jeho slova, podobně jako kdyby byly med, lehce sklouzávající po jazyku do krku, usazující se v žaludku.

„Do města."

Jamie nebyl ve městě... no, už dlouho. Nemohl si vzpomenout, jak dlouhá doba uběhla od onoho dne, kdy se najednou ocitl na ulici, kdy přesně si začal budovat domov tady v parku, chráněný šípkovým houštím přikrývaje se starou dekou, kterou mu přinesl Aiden, spíš z nostalgie a z vděku druhému chlapci než kvůli chladu. Samotná myšlenka na to, že by se měl vrátit, že by se měl znovu – byť jen na chvilku – stát součástí světa ze skla a oceli, zapříčinila, že se mu točila hlava a srdce mu bilo rychleji.

Ale pak si všiml, že na něj Aiden kouká svýma tmavýma očima a on mu najednou chtěl víc říct ano než ne, chtěl být víc s ním než kdekoli jinde.

„Půjdu s tebou," rozhodl se nakonec, úsměv teplý a zářivý a Aiden se zašklebil nazpátek, zatímco ho bral za ruku a táhl směrem k okraji parku.

Když se Jamie naposledy ohlédnul, všiml si, že v trávě zůstala jenom jedna sada stop.

–

Aiden ho vzal do klubu, kde hudba byla tak hlasitá a náročná, že pulzovala v uších, světla mu svítila do očí a jejich záře ho oslepovala, lidé do něj strkali a naráželi, a on pomalu začínal litovat, že s Aidenem někam šel, protože tohle ani náhodou nebylo místo pro neviditelné chlapce.

Ale pak ho Aiden popadl, známé měkké ruce ho obejmuly a otočily tak, že skončil přitisknutý k jeho hrudi, a on najednou nemohl dýchat úplně z jiných důvodů – Aidenovo tělo se třelo o to jeho ve všech správných místech a Jamie si uvědomoval, že se podobně necítil už hodně dlouho, pokud vůbec někdy.

Když nad tím později zpětně přemýšlel, nedokázal si vzpomenout, jak vlastně skončili v zapadlé uličce několik málo metrů od diskotéky, kdy se Aiden ocitl před ním a líbal ho, ústa hrubě drtíc proti těm jeho, kdy se Jamieho břicho zničehonic zdálo být plné červů, které vyplavil déšť na konci parného dne, kroutících se v zoufalé snaze najít cestu zpátky do podzemí. Jamie nevěděl, co dělat s rukama, a tak je zkroutil kolem Aidenových ramen, přitáhl si ho k sobě tak blízko, až mohl cítit jeho srdce, jak bije rychleji a rychleji.

A i když mu Aiden hleděl přímo do očí, prsty v jeho vlasech jako ve vodě, jazyk mezi jeho zuby, Jamie se nemohl zbavit pocitu, že Aiden ve skutečnosti nevidí jeho, ale jen jeho stín koupající se v kaluži měsíčního světla.