Agapé

1. sám

Jamie byl vždycky neviditelný.

Poprvé si to uvědomil, když mu bylo třináct. Právě se přestěhovali z rodinného domku na venkově do bytu ve čtvrtém podlaží jednoho z paneláků, kterých bylo v tomhle sídlišti snad tisíce, vesměs vypadaly absolutně stejně, šedé a ponuré kvádry, rozházené jakoby náhodou po betonem zalitém povrchu. Mohl se rozhlížet, jak chtěl, ale nikde nezahlédl jediný strom, květinu, cokoliv zeleného, všechno tu bylo bezútěšné, pusté, mrtvé, tak rozdílné od jeho dřívějšího domova, že seděl sklíčeně na zadní sedačce auta, umělá látka potahu se mu lepila na stehna, zatímco si jeho starší sestry krátily čas tlacháním o širokém repertoáru možností, které jim město nabízelo.

Nezkoušely ho do konverzace zapojit a jak nad tím Jamie přemýšlel, vlastně s ním žádná z nich za celé roky nepromluvila víc než pár slov. Když se na to později ten den ptal maminky, která Jamieho jako jediná brala skutečně na vědomí, jen se smutně pousmála: „Svět nepotřebuje neviditelné lidi, Jamie. Svět potřebuje ty, jejichž jména si budou pamatovat celé generace."

A tak pochopil, že je asi příliš nezajímavý, aby se o něj někdo zajímal.

-

O tři roky později se jejich byt zčistajasna zaplnil lidmi, jež neznal ani v životě neviděl. Každý z nich mluvil o ztrátě a o bolesti, které s jejich rodinou sdílí, i když jejich kamenné výrazy o soucitu nesvědčily ani náhodou. Všichni z nich byli jako loutky, jejichž provázky ovládaly konvence - na skutečné reakce jim nezbýval čas ani energie. Chtěl na ně začít křičet, řvát tak hlasitě, až se budou muset držet za uši: „Kde jste sakra byli, když vás potřeboval?", ale nevyšla z něj ani hláska. Místo toho bezhlesně postával opodál, slzy mu sklouzávaly po tváři a studily za límcem, zatímco sledoval, jak se mu maminka s každou další kondolencí ztrácí, vybledává před očima a zůstává po ní jenom pouhá vzpomínka ženy, kterou bývala.

Krátce po jeho osmnáctých narozeninách se celý obraz opakoval. Černě zarámovaná fotografie jeho matky stála na polici společně s fotkou jeho tatínka. Její tvář byla klidná a rysy tak jemné, jak si je Jamie už dlouho nepamatoval. Rty měla pozdvižené do slabého úsměvu, z nějž sálala laskavost, a v jejích očích se nepatrně jiskřilo. To Jamieho učarovalo. Nebyly zakalené, ani je nezdobily černé kruhy jako modřiny. Z úst jí nebyla cítit těžká whisky a její zoufalý pláč nezněl každou noc celým bytem v děsivém echu.

Fotografie představovaly útržky nesprávných okamžiků.

A možná proto je měl Jamie tolik rád.