Nastal podzim, což znamenalo, že měl Jamie plné ruce práce.
Vzduch byl studený, zachycoval se mu hravě v krku a rozptyloval ho od povinností, které představovaly nejednoduchý úkol – zakrýt všechny rostlinky a keře, kterým by mohl mráz ublížit, do starých novin, zachovat je živé jenom o trošičku déle, aby je mohl ukázat Aidenovi, až příště přijde.
Jenomže když Aiden konečně přišel, nedíval se na kytky.
„Jamesi, j-já..." A pak se skácel, kolena mu podklesly a padal k zemi. Jamie se rozeběhl a chytil chlapce dřív, než se mohl roztříštit jako sklo, položil ho opatrně do trávy, zatímco mu narychlo rozhrnul košili. Modřiny byly zpátky, pohmožděné plíce měly problém se nafukovat a pravé zápěstí bylo zkroucené v úhlu, který nutil Jamieho otřásat se.
Pramínek rubínové krve mu stékal z koutku roztržených úst a Jamie si chtě nechtě pomyslel, že i takhle vypadá krásně, bledý a zlomený, vystavený zrakům všech na chladem spálené trávě. Měsíční záře byla natolik chytrá, aby se nenechala chytit v jeho vlasech, místo toho přes ně tančila a balila je do nadpozemské záře.
Ve spěchu mu prohledal kapsy, jestli v nich nenajde mobil, aby mohl zavolat záchranku, ale nebyl tam, a když se Jamie zvednul, že najde pomoc jinde, všiml si, že ho chlapec bezhlesně pozoruje.
A málem mu zamrzla všechna krev v žilách. Protože Aidenovy tmavé oči najednou neabsorbovaly světlo.
Odrážely jej, podobně jako střep ze zrcadla.
ČTEŠ
Agapé
Short StoryJames je neviditelný, zatímco Aiden nezapomenutelný. „A na co se díváš?" „Na život," prohlásil Jamie, protože to byla pravda. „Dívám se, jak věci rostou a umírají." „Ale proč?" „Protože je to ta nejzajímavější věc, kterou může nevid...
