Běžel.
Nejdřív jen zvolna, ale pak Aiden zrychlil a on automaticky s ním. Měkká lesní plsť mu odlétávala od podrážek, popadané větvičky se s tichým praskáním rozpadaly pod jeho vahou, míjel mohutné kmeny stromů, mezi kterými hravě pableskovalo světlo, a ty se rozpíjely do barevných šmouh, vzduch drnčel svistotem větru, burácením jeho krve a Aidenovo smíchem „Chyť mě, Jamesi, jestli to dokážeš" a Jamie pořád zvyšoval svoje tempo, ale druhý byl moc rychlý, kdykoli se Jamie dostal dostatečně blízko, užuž natahoval ruku a bříšky prstů se téměř dotýkal jemné vlny Aidenova svetru, chlapec mu upláchl mrštně jako laň.
„Počkej!" Jamiemu docházel dech, nohy se mu pletly. „Počkej na mě. Aidene, prosím -" Zbytek věty mu uvízl v hrdle, protože uklouzl, noha mu podjela po spadaném listí a on upadl na zem.
Aiden ale nezastavoval ani nezpomaloval. Míhal se mezi stromy jako duch, lesní přízrak, se sluncem ve vlasech a úsměvem na rtech, nedostižitelný a nezapomenutelný a přitom tak osamělý, tak hrozitánsky osamělý, že ani Jamie jako neviditelný takovou odloučenost nikdy nepocítil. Sice o Aidenově životě takřka nic nevěděl, ale už jenom ze způsobu, jakým Aiden vždycky popadl jeho ruku, když kolem někoho procházeli na ulici, jako by se topil a Jamie byl jediný kus kamene v okolí, odolávající prudkému proudu, jenom ze způsobu, jakým klopil hlavu k zemi, odmítaje se dívat kolemjdoucím do očí, Jamie poznal, jak ztracený se ve skutečnosti cítí, jak hrozně moc touží být zapomenut.
Svět sice nestojí o neviditelné lidi, pomyslel si, ale těm, jejichž jména si budou pamatovat celé generace, trhá křídla.
ČTEŠ
Agapé
Short StoryJames je neviditelný, zatímco Aiden nezapomenutelný. „A na co se díváš?" „Na život," prohlásil Jamie, protože to byla pravda. „Dívám se, jak věci rostou a umírají." „Ale proč?" „Protože je to ta nejzajímavější věc, kterou může nevid...
