Agapé

11. krev ve sněhu

„Pojď. Mám pro tebe překvapení," řekl Aiden a Jamie přikývl, rychle otevřel dveře od auta a vlezl dovnitř. Uplynuly skoro dva týdny od chvíle, kdy chlapce viděl naposledy, dlouhých čtrnáct dní od doby, co ho vzal Aiden naposledy ven. Seděli na opuštěném molu u řeky a házeli kamínky na tmavě zelenou hladinu předhánějíce se, kdo dohodí nejdál. Už tehdy Aiden nevypadal zrovna zdravě, ale dneska byla jeho kůže ještě bledší a Jamie si všiml, jak sebou bolestně ucukl, když zkroutil krk, aby zkontroloval, jestli je Jamie ve voze a připoutaný.

Věděl líp než všechno ostatní, že je zbytečné se ptát, kam mají namířeno, protože i v případě, že by mu to Aiden prozradil, bylo dost nepravděpodobné, že by to místo znal. Ten kluk byl jeho jediné pojítko s vnějším světem, most, díky kterému se Jamie neuzavřel úplně do sebe a do květin kolem.

Křičeli z plných plic, když kličkovali přelidněnými uličkami města, a Aiden nezpomaloval, jel pořád rychleji a rychleji, na semaforech už svítila červená barva, ale on si toho nevšímal, nohu pořád na pedálu, i když mohl kohokoliv srazit. Zpomalil až před jednou z největších budov, co kdy Jamie viděl.

„Tak dělej, vypadni," rozkázal mu a Jamie vyhověl, vyskočil z kožené sedačky a tiše sledoval Aidena, jak předává klíče muži v černobílé uniformě.

Vnitřek budovy byl ještě velkolepější se všemi těmi krémovými pohovkami, křišťálovými lustry a francouzskými okny. Jamie stál omámeně uprostřed haly, hleděl na pečlivě leštěnou šedo-růžovou žulu pokrývající podlahu, zatímco Aiden dostal od cizokrajně vyhlížející recepční kartu a jiný pracovník místo něj zmáčkl tlačítko výtahu.

Jamie strávil první polovinu jízdy s nosem nalepeným na sklo, sledoval, jak se každou vteřinou vzdaluje od země, jak lidé v ulicích jsou čím dál tím menší, až se z nich stal jen pohybující se proud barevných teček, a tu druhou schoulený do klubíčka u Aidenových nohou snaže se předstírat, že není ve skleněné kleci osmdesát pater nad povrchem, ale zpátky mezi svými liliemi a motýly. Aiden se tiše smál jeho úzkosti a hladil ho po vlasech, a když výtah zastavil v devadesátém třetím poschodí, nabídl mu rámě a vyvedl ho z výtahu.

„Vítej," rozhodil rukama, když otevřel dveře do místnosti na konci chodby. „Co si o tom myslíš?"

Co si myslím, chtěl říct, je, že jsme se museli propadnout do kornoutice africké. Všechno v pokoji - od nadýchaných peřin, přes měkký chlupatý koberec, až po ručníky, co visely v koupelně - bylo bílé jako skořápka vejce. Opatrně vstoupil do místnosti a na chvilinku ho ovládl primitivní strach, že jediný dotek jeho kůže špinavé od hlíny způsobí na sterilně čistém povrchu černou skvrnu a Aiden ho začne nenávidět, protože peníze byly tím jediným, co chlapec doopravdy vlastnil.

„Tak co?" zeptal se Aiden znovu, když zabouchl, hlas tentokrát nejistý, skoro jako by se obával, že udělal chybu.

„Miluju to tady," vypískl Jamie vesele a snad poprvé v životě spadla lež z jeho úst stejně lehounce jako pravda. Než se Aiden stačil zeptat na cokoli jiného, Jamie ho objal a šeptal mu do ucha pořád dokola děkujuděkujuděkuju, až ta slova úplně ztratila svůj smysl, stala se stejně neosobními jako tenhle pokoj.

Jejich sex nebyl takový, jaký si ho Jamie představoval. Věděl, že Aiden nevěří na něžnost, že neví, co to skutečně znamená láska (protože láska bolí, ale ne ostře a urputně jako otevřená rána, jak si chlapec myslel, ale sladce a hořce zároveň, uprostřed a uvnitř, tak hluboko uvnitř, až připomíná brnění, třepot motýlích křídel), ale nic ho nemohlo připravit na tu vzdálenou blízkost dvou těl, na ten zběsilý oheň v Aidenově temných očích, když klouzal dovnitř a ven, nabíral rychlost s každým Jamieho zalapáním po dechu, dokud všechno kolem nezčernalo a Aiden se na něj nezhroutil, pažemi si ho tiskl k sobě tak blízko, že se Jamie cítil jako strom zachvácený břečťanem.

Ve slábnoucím světle, které do ložnice pronikalo skrz mezírky v žaluziích, mohl zahlédnout zelenofialové modřiny, otisky cizích prstů, na Aidenovo těle, ostře kontrastující proti jeho světlé pokožce. Byly snad úplně všude - na jeho bokách, ramenech, žebrech, hrudi, různě staré a velké, a Jamie je sledoval ukazováčkem, jenom jemně, aby si toho chlapec nevšiml, zatímco mu krvácelo srdce, protože věděl, že v určitých ohledech pro něj zůstane už navždycky neviditelným.