Proč nemůžu být blbá jako ostatní?

Mříže mezi námi

Netrvalo to dlouho a někdo zaťukal na dveře. Bylo otevřeno,tak vstoupil dovnitř. ,,Ahoj Annie!" řekl Rob svým milým hlasem. Oddechla jsem si,protože očividně nenaboural. ,,Ahoj!" odvětila jsem. Podle hlasu mě našel v obýváku a došel ke mně.  Beze slov jsem mu ukázala SMS a on ji přečetl. Zarazil se. Rty pevně sevřel a koutky úst se bolestivě formovaly do úšklebku. Došla mu slova. Nevěděla jsem, co má na srdci,ani jak se cítí. Tedy,dokud nezaječel. Posadil se vedle mě a dýchal. Taky jsem byla v šoku,když jsem si to přečetla, tak jsem ho chápala. 

Zhruba po 15 minutách jsem se dočkala jeho slovního vyjádření. ,,Jedeme na policii!" řek stručně a zvedl se. Mířil rychle ven z pokoje,ale pak mu došlo,že já tak rychle  nemůžu. Podal mi tedy berle a pomohl mi obout si botu. Jako gentleman mi otevřel dveře svého vozu (starého, poškrábaného brouka) a já se posadila. Asi jsem se tu moc nezmiňovala o blbostech a nepodstatných věcech,ale teď by bylo vážně dobré dodat, že v autě se s nohou v sádře sedí fakt hodně blbě. Musela jsem si tedy sednout podélně,protože to autíčko bylo dost malé. Vím,že je hloupé porušovat předpisy cestou na policii,ale snad budou mít na práci jiné věci,než že jsem nebyla připoutaná.

Dojeli jsme. Cestou nepadlo jediné slovo.  Jenom když jsme vystupovali,požádal mě Rob,abych mu vydala můj mobil. Otevřel mi dveře a společně jsme běželi/kulhali směrem k policejní stanici. U dveří nám otevřel trochu baculatý muž a zeptal se nás, co potřebujeme. ,,Máme důkaz k případu Eli Ryannové!" vysvětlil mu pohotově Rob. ,,Eli Ryannové?" zeptal se muž.  Gestem nám naznačil,abychom šli dovnitř. Vedl nás okolo cel a okolo lidí na lavičkách. Měli většinou pouta a velké kruhy pod očima. Pak se policista zastavil a pokynul nám, aby jsme se šli kouknout k jedné cele. Pohled, který se mi v cele naskytl, nezapomenu do konce života. Byla tam krysa! A vedle ní seděly dvě skoro mrtvoly. Byly pobledlé, kruhy pod očima měly větší, než ostatní a jejich váha byla teď už možná menší než moje. Dostala jsem takový divný pocit. Pocit, že ty dívky znám. Pozorně jsem se na ně zahleděla a v šeru cely jsem uviděla, že ta jedna má stejné oblečení jako má sestra, skoro stejné rysy jako má sestra a že to vlastně je má sestra. ,,Eli!" křikla jsem zděšeně. ,,Annie..." vysoukala ze sebe Eli. Rob jen tiše přihlížel. Pak zaregistroval,že se druhá postava pohnula. On sice není žádný génius jako já (ani takový egoista jako já),ale poznal,že to je Lia. Jeho obličej pomalu rudne. Dělá pár nejistých kroků k cele. Zapírá se rukama o mříže. Začíná něco mumlat. ,,Zabiju tě Lio, " šeptá potichu ,, zabiju!" Jsem u jeho slov zděšená. Pokouším se ho odtáhnout pryč,ale marně-noha mi v tom brání. Poslední kapka jeho trpělivosti právě ukápla. Divoce hází s mřížemi a vyhrožuje Lie smrtí. Všímám si přítomnosti policajta s paralizérem.