Proč nemůžu být blbá jako ostatní?

Antitalent Annie

Ředitel mi se svým typickým sarkastickým úsměvem sděloval,jak moc v průšvihu je Eli. Měla jsem chuť říct rovnou do očí, že Eli je žačka jeho školy, tím pádem je to je ho problém, ale vypadal na to, že je mu to jedno. Z jeho výkladu jsem si neodnesla vůbec nic. Neměl hlavu ani patu. Neměl dokonce ani základ a většinou mlel něco o tom, jak strašná je dnešní mladá generace a pak se přenesl na téma genetika, čímž nejspíš myslel, že já bych také v budoucnu mohla začít fetovat za školou. Jinými slovy-zopakoval přesně to, co řekl ten podivín před ním, akorát mnohem hůř. Poslední věta mě však zaskočila na tolik, že jsem okamžitě přestala jeho žvanění ignorovat. ,,Z těchto důvodů bych byl velice rád, kdybyste žalostný stav a vyloučení své sestry sdělila své matce vy." řekl mi. ,,Eli je vyloučená?" zeptala jsem se vylekaně. ,,Vy jste mě neposlouchala?" zeptal se a já se bála, aby svou přednášku nezopakoval , ,, Já vím že zdejší podlaha je mnohem zajímavější než já, ale měla jste dost času ji prozkoumat, než jsem přišel."

Po chvilce vytočil číslo naší mamky. Podal mi mobil a v očích jsem mu viděla, jak je šťastný.  Jenom mi blesklo hlavou, jak byla asi šťastný při hovoru s policií,  když z telefonátu mé mamce má druhé Vánoce. Mobil začal vytáčet. Můj srdeční tep začal být do rytmu vyzvánění. Pevně jsem svírala mobil v ruce, když jsem najednou ucítila v dlani lehounké zavibrování. Ozval se maminčin trochu podrážděný hlas.

Mamka: ,,Halo? U telefonu Ryannová."

Já (Annie): ,,Ahoj mami!"

M: ,,Co se děje zlato, ztratila si telefon?"

A:,,Ne,jen mě tak napadlo, už jsi někdy fetovala za školou?"

M:,,CO?"

A:,,No,třeba kokain a marihuanu!"

M:,,Proč tě to proboha napadlo, zlato?!"

A:,,Ale nic, jen jsem myslela, že by to Eli mohla mít po tobě...."

Byla jsem strašně nervózní. Nedokázala jsem logicky uvažovat a chrlila jsem ze sebe informace, jako z kulometu. Čekala jsem mamčinu reakci. Bylo ticho. ,,Mami?" zeptala jsem se. Mamka tiše zavzlykala. V té chvíli ředitelovi došla trpělivost a vzal mi mobil z ruky. Ze všech vět, které by v této situaci mohl říct, si vybral tu nejméně vhodnou:,, To je smůla, co? Jedna fetuje a druhá je antitalent na mluvení!"

Mamka to později típla a já se rozbrečela. Bylo to strašné. Vím, že to ode mne byla hloupost, ale poté, co ředitel odešel zavolat taťkovi jsem se rozhodla jít za Eli.  Ředitel nejspíš cestou vymýšlel, jak to Taťkovi co nejdrastičtěji sdělit, tak nezamkl. Muhahahahaha! Opatrně jsem se odploužila ke dveřím.  Jelikož se s berlemi špatně zavírají dveře a já na sebe nechtěla strhávat moc pozornosti, nechala jsem otevřeno. Doskákala jsem k té cele.  Dvě vyhublá těla tam ležela na zemi, každá na jiné straně. ,,Eli?" zeptala jsem se. Žádná reakce. Chvilku jsem tam stála. Koukala jsem se na ni. Byla na ní vidět téměř každá kost a já jsem se bála, že kdybych se jí dotkla, tak se rozpadne na kousky. Byla tak zranitelná! 

,,Zdovo! uslyšela jsem za sebou. Poslušně jsem uhnula z cesty. Rozhled mi zastínili čtyři záchranáři s nosítky. Otevřeli mříže a naložili Liu a Eli na nosítka. Jeden z nich zpozoroval můj vyděšený pohled. ,,Vy jste příbuzná?" zeptal se mě opatrně. Přikývla jsem. ,,Je mi líto,že jsme se tak zpozdili,ale v dnešním zdravotnictví je spousta nedostatků. Nevěřila byste,kolik lidí dneska fetuje.."  vysvětloval mi. Zcela jistě neměl žádné zkušenosti s uklidňováním příbuzných. Smutně jsem se zadívala, když odcházel směrem k Eli. Do očí mi vhrkly slzy. Stála jsem tam jako solný sloup a čekala,že se Eli nějak zázračně probere. Po chvíli jsem zjistila skvělý fakt- můžu být jasnovidec. Tedy, skoro. Eli totiž otevřela oči. Natáhla slabou ruku směrem ke mně. Nejspíš to pro ni bylo asi stejně namáhavé,jako by pro mě teď bylo uběhnout maraton. Byla tak vyčerpaná,že povolila zatnutou pěst. K mému překvapení z ní vypadl malý, zmuchlaný papírek.