Slabý vánek si pohrával se zelenkavými lístky. Stromy zdejšího okolí šeptaly. Listí šumělo. Jedny z posledních zlatavých slunečních paprsků osvicovaly okolí a nahazovaly tak romantickou atmosféru.
Celou tuto krajinu pozoroval světlovlasý elf. Jiskřičky v jeho lagunových očích napovídaly o jeho radosti z okolní přírody. On svůj vlastní domov takto dlouho neviděl a chybělo mu to. Jeho věrný přítel, Pán Imladris si jej přizval k sobě na několik málo dní. Chápal jeho těžké období a snažil se mu to co nejvíce zpříjemnit. Pomoci mu, jak mohl. Stáli při sobě děj se co děj.
Král Temného Hvozdu zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Vžil se do okolí, splýval s přírodou. Pohlcovaly jej vzpomínky. Však ze zamyšlení jej vytrhla čísi dlaň na jeho rameni. Vše se rozplynulo a on pohlédnul na menšího elfa, než je on sám, stojícího po jeho boku.
,,Co zdě děláš tak sám?" optal se tmavovlásek. ,,Pozoruji krajinu" zněla strohá odpověď. Nastalo ticho a oba se zahleděli tomu druhému dlouze a hluboko do očí. Lindir však uhnul pohledem a tak dále sledovali západ slunce v dáli. Poslední sluneční paprsky mizely za horami.
,,Pán Elrond naléhavě odjel. Vrátí se až ke sklonku zítřka, či během poledne" oznámil mu Lindir. ,,Opravdu?" podivil se Thranduil a elf po jeho boku pouze přikývnul.
Znovu nastalo ticho a Lindir se topil v jasně modrých oceánech. Po chvíli přestali vnímat okolí a čas. Byli jen oni dva, osvicováni paprsky slunce, jež mizelo za obzorem. ,,Nikdo zde nezůstal" šeptnul Lindir s nadějí, že to ticho prolomí. Ale už se nemohl odtrhnout od těch nádherných očí. Našel si v nich zálibu. Lindir věděl, že je mu vždycky Král lesních elfů nějak blízký.
Znovu však okolí pohltilo ticho. Jen vítr si pohrával s pramínky jejich vlasů. ,,A můj syn?" zajímal se ještě Thranduil. Lindir chvíli neodpovídal. Jen omámeně pozoroval jeho rysy v obličeji. Po chvíli se však vzpamatoval a neváhal s odpovědí. ,,Spolu s Arwen a dalšími elfy v lesích na lovu přes noc" vyřknul. Po této větě Thranduil ještě slabě zaváhal. Však následně se začínal nebezpečně přibližovat.
Poté už ale své touhy nedržel na uzdě a než se Lindir nadál, byl přilepený na jeho rtech. Nevěděl, jak moc reagovat. Zavřel oči a nechal si líbit to, o čem se mu vždy snívalo. Však toto bylo mnohem lepší než jen sny a představy. Přání. Už nechtěl, aby někdy přestal.
Po chvíli se plavovlasý elf odtáhnul. Však jakmile spatřil zděšený pohled imladriského elfa, ustoupil o dva kroky od něj. ,,Omlouvám se, to jsem neměl" šeptnul a sklopil zrak. Ani jeden netušil co udělal špatně.
,,Proč se omlouváš?" zajímal se Lindir. Thranduilova odpověď však nepřicházela tak Lindir navzdory své nezkušenosti se přiblížil k němu a věnoval mu letmý polibek na rty. To prolomilo ledovou stěnu mezi nimi. Vášnivě se líbali za západu slunce.
Romantická chvilka jako by se přímo vpila do okolí. Čas se zastavil a pozoroval dva elfy, jež jsou ponořeni v euforii. Byla to mezi nimi vášeň, ale i velká touha.
Slunce zapadlo a na obloze se objevily rudé červánky. Okolí pomalu ale jistě pohlcovala tma. Thranduil se musel odtáhnout pro nedostatek vzduchu. ,,Půjdeme" pousmál se a chytil svého přítele za ruku. Kráčeli spolu ruku v roce Imladriským domem. Chodby se křížily a Lindir vedl i při nepřízni tmy dále a dále. Vyhýbali se večerním strážím, nechtěli být přistižení. To se jim však nepodařilo. Viděli pohybující se stín v další chodbě a Thranduil nevěděl, jak dál. Lindir však neváhal a zatáhnul jej do nejbližšího pokoje.
Král zabouchnul dveře a přitisknul tmavovlasého elfa těsně na ně. Jejich rty se znovu spojily v jedny. Po chvíli Lindir slabě pootevřel svá ústa tak, aby do nich mohl Thranduil lehce proniknout. Nastal krutý souboj jazyků.
Lindir ani moc netušil, co to vlastně dělá. Šlo mu to samo a čím dál tím víc to miloval. I když nic z tohoto nezažil, věděl dopředu, že toto bude o mnoho lepší než jen sny. Zamiloval si Královy doteky, oči ale i rty. Chtěl si to užít do poslední minuty, sekundy.
Thranduil byl nedočkavý a naprosto mimo smysly. Však z ničeho nic někdo zaklepal na dveře. Oba dva sebou leknutím silně trhli a naprosto zkameněli. ,,Kdo je tam?! Otevřete dveře!" ozval se křik z druhé strany.
Thranduil pohotově sáhnul po klice. Oba rozjekaně a s rozcuchanými vlasy hleděli na elfa ve zlaté zbroji. Král si uhladil tuniku. Lindir neměl sílu na jakýkoliv pohyb. Nehnul ani brvou.
Strážný se ihned uklonil. ,,Omlouvám se pane Thranduile" prosil o odpuštění. ,,V pořádku, ale nechceme být rušeni" odpověděl Thranduil svým rázným tónem. Tvářil se tak vážně a nedotčeně. Jako by se před malou chvíli nic nestalo. Lindir jej obdivoval, sám se nedokázal ani pohnout, ze strachu.
,,Ano jistě" odpověděl a rychle se vypařil. Král dveře znovu zavřel a pečlivě uzamknul. ,,Už nás nikdo nebude rušit, příteli" šeptnul něžně. Lindir se pousmál.
To už ho však Thranduil postrkoval k posteli. Nakonec neudržel rovnováhu a upadnul. Však do sametových peřin hostinského pokoje. Chtěl se zvednout, což mu ale Král Zeleného Hvozdu nedovolil. Nahnul se nad něj a znovu si uloupil jeho rty jen pro sebe.
Začal přesně tam, kde skončili. Však jeho hbitá dlaň vnikla pod jeho tuniku. Bříška prstů jemně mapovaly vypracované elfovo tělo. Lindir se chvěl pod jeho doteky. Následně ji Thranduil pomalu začal rozepínat. Jeden zlatý knoflík za druhým.
Lindir nevnímal nic než jen jeho rty na svých. Však ty se zanedlouho začaly zase věnovat jeho hrudi. Thranduil jej laskal a líbal na nejrůznějších citlivých bodech. Hladil jej a jemně sál. Užívali si to a nehodlali jen tak přestat. Thranduil se přesouval níže a níže. Lindir se chvěl, sám netušil zdali strachem nebo vzrušením. Neodpustil si však kousnutí do rtu.
,,Nepřestávej" pobídnul jej se vzdychnutím. Král se šibalsky usmál a tak nezastavoval. Hodlal však svého přítele ještě slabě potrápit. Strhnul z něj kalhoty. Jeho vzrušení bylo jasně zřejmé. Thranduil si oblíznul rty.
Však on obsypával polibky nejdříve stehna, poté podbříško. Vyhýbal se jeho citlivému místu. Lindir škemral. Prosil a Thranduil už nemohl dále prodlužovat. Svým jazykem prozkoumal celou jeho délku a Lindir slastně vzdechnul.
Neváhal a vzal si jeho chloubu do úst. Na tempu přidával jen pomalu. Hladil jej a uspokojoval. Lindir se vrtěl a nevěděl, co se to s ním vlastně děje. Rozum jako by je opustil. Zakázané ovoce chutná nejlépe.
Tvrdý a pevný, pomyslel si král. Netrvalo dlouho a bližní Elrondův propadnul své euforii. ,,Thranduile" vzdychnul Lindir a vyšvinul se do sedu. Zvednul jeho bradu a hodlal si vzít jen pro sebe jeho rty.
Plavovlasý elf se nad ním skláněl a jeho pramínky mu spadaly do obličeje. Po chvíli jej však Lindir odvrhnul a obrátil pozice. Objevil se nad ním a zadíval se mu hluboko do očí. Držel mu ruce nad hlavou. Neměl věší sílu, než li král. Thranduil se ale nechal unést jeho nynější dominancí. Lindir si užíval chvilkovou převahu a chtěl se alespoň maličko přiblížit tomu, co právě zažil. Té slasti, jež mu způsobil Král Lesních Elfů...
Spoustu slov mám od přítelkyně, jež byl věnován tenhle malý příběh, povídka ;) Jen slabší odreagování a doufám, že se líbil ;) Jestli chcete pokračování, ráda vyhovím :D Vaše Derča :3 :*
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
