Vzestup následníků

Požár

Probudila mě podivně známá vůně. Jelikož jsem byla rozespalá, nevnímala jsem jí nějak podrobně. Uvedla mě do pocitu, že jsem doma.
Jsem doma, je ráno, máma v kuchyni naklepává maso. Do očí mi svítí ranní paprsky slunce a snaží se mě vzbudit. Zvenku cítím, jak táta dělá táborák...
Táborák...TÁBORÁK?!
Prudce jsem otevřela oči a zděsila se. Kolem mojí postele šlehaly plameny ohně a některé z nich už olizovaly její dřevěné nohy. WATAFAK?!! 
Drapla jsem svojí brašnu a hodila do ní fotku, co jsem měla na nočním stolku. Jiné důležité věci si z ní nevyndavám. Pak mě napadlo ten oheň nějak zničit, ale důležitější bylo bezpečí mých přátel a blízkých.
Vyběhla jsem na chodbu. I ta celá hořela. Všude někdo byl, ti ohnivzdorní se snažili pomáhat těm slabším z nás. Nejhůř na tom byl Jeff. Své zážitky s ohněm má pořád vryté do paměti. Můj táta ho nesl na zádech a obvykle šílený vrah se snažil jakkoli schovat obličej. Oči měl pevně sevřené. Bylo mi ho líto. Pak jsem si všimla mámy. Není ohnivzdorná, ale patřila k těm, co pomáhali. Visela na stropě, nohama zavěšená za trubky a právě k sobě tahala Zoe. Moje sestřenka měla oči zalité slzami strachu. Doběhla jsem k nim. 
"Shiny, vem Zoe k ostatním!" křikla na mě máma. 
"Ale co ty?" zeptala jsem se, když jsem jí brala do náruče. 
"Přežila jsem i horší věci! Makej!"
Přikývla jsem a zamířila po dlouhé chodbě. Pak jsem zahnula doprava a seběhla po schodech nalevo od sebe. Naskytl se mi pohled na širokou prázdnou místnost, ve které už bylo mnoho z nás. Spadl mi kámen ze srdce, že jsou tu i Killy a Selly a ještě k tomu bez zranění. 
Moje sestřenka se mě pustila a rozeběhla se Lukovi, kterého pevně objala. Já přejela všechny přítomné pohledem. Hack-spratci, kámošky, Zoe, Luke, Zalgovi rozmazlenci, Bloody, Jake...
"Kde je John?" uvědomila jsem si náhle. "Kde je John?!"
"Je ještě nahoře..." zakašlal Null, který právě přišel. "Opovaž se tam chodit, je to hotový peklo..."
"Jsem ohnivzdorná!"
Proběhla jsem kolem něj (je mi jedno, že jsem ho uhodila ramenem) a vyběhla po schodech nahoru. No tak, kámo, kde že máš ten pokoj.?!
Extrémně se mi ulevilo, když jsem viděla, že ho nese Slenderman. Když mě uviděl, přišel blíž a probudil ho. Všimla jsem si, že Benův syn má pěkně spálený nohy, ale chodit ještě zvládal. Slender na mě jen kývl, věděla jsem, kam ho dostat. 

Když jsme se konečně dostali k ostatním, do místnosti náhle vběhl můj táta se Zalgem. 
"Musíte odsud zmizet!" křikl démon z Podsvětí. "Breakill nebo někdo z jeho spojenců vyhodil pojistky a zapálil to tu s účelem vyvolat paniku. Co ale víme s jistotou, jde po vás!"
Herobrine vedle něho zatáhl za páku kousek od dveří, kus podlahy se odsunul a ukázala se voda. 
"Zadržte dech a skočte," řekl. "Proud vás odnese pryč do bezpečí. Nebojte, budete mít možnost se sem tam nadechnout, ale musíte si ten kyslík šetřit. Pokud chcete být ve skupinkách, držte se za ruce."
"Co bude s váma?" zeptala se Alice.
Výjimečně jsem s ní souhlasila. Vypadalo to, že našim rodičům hrozí nebezpečí. Navíc, trvalo nám pěkně dlouho, než jsme je našli. To je máme zase opustit?!
"Udržíme je, budem v pohodě," řekl její otec. "Vy ale teď musíte pryč. HNED! Potopte se!"
Luke, Zoe, Jerry a James raději uposlechli, nadechli se a skočili do vody. Ostatní už tam taky mířili, ale pár z nich se otočilo na mě. Stála jsem tam a ani se nehnula.
"Shiny! Musíme jít!" zavolala na mě Killy.
"Já je tady nenechám!" řekla jsem pevným hlasem a otočila se na dva démony. "Buď půjdete taky nebo tu zůstanu!"
"ShineEye Thunder!" zahřměl můj otec. "Skoč do tý vody! Kopírák jde po vás!"
"Shiny, pojď!" přidala se Selly, ale John natáhl ruku a cuknul hlavou. Nevím, co tím chtěl naznačit, ale ona, Bloody, Killy, Jake a Zalgovi potomci uposlechli a skočili do vody.
"A po vás jako nejde?!" zařvala jsem. 
Náhle se ozvala silná rána a ze stropu spadla omítka. Z patra nad námi se ozval zvuk útočné magie a štítu. 
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Skoč do tý vody!" zařval Zalgo, otevřel dveře a oba vyběhli ven.
Chtěla jsem se rozběhnout za nimi, ale náhle jsem ucítila pevný ledový stisk na obou zápěstích. John? Myslela jsem, že už skočil...
"Pusť mě!" křikla jsem.
"Musíš do bezpečí! Tam nahoře chcípneš!" křikl zase on a zadíval se na mě starostlivým pohledem.
"Nikam nejdu! Po takové době hledání...nechci je zase ztratit..!"
"Najdem je, ale teď se musíš dostat do bezpečí."
"Nechci! Musím jim pomoct! Pusť mě!"
Povedlo se mi vyrvat levou ruku z jeho sevření.
Znenadání se zamračil, mojí pravou ruku chytil oběma rukama a nohama se zapřel o zem. Takovýhle výraz jsem u něj ještě nezažila. Co se chystá udělat..?
"Fajn!" řekl důrazně. "Když se nechceš dostat pryč sama, dostanu tě odsud já!"
Prudce mě hodil směrem k vodě. Kde se v něm vzala taková síla?
Narazila jsem zády na hladinu a potopila se. Snažila jsem se ještě vyplavat nahoru, ale pak jsem spatřila jeho obličej a postupně i zbytek těla. Chtěla jsem proplout kolem něj, ale chytl mě za ramena a tlačil do větší hloubky. Věděla jsem, že nemá cenu bojovat, John Drowned se ve vodě narodil a tráví v ní obvykle nejméně polovinu života. V jeho očích jsem spatřila smutek. I jeho mrzelo, že musíme pryč. Všechno pak ale zahnal silný studený proud, který nás odnášel někam pryč. 

Všude byla tma a chladno.
Nesmím dýchat...nesmím dýchat...
Troška světla...támhle...
Nedýchej...
To světlo...je ho najednou hodně...aah!
Nadechni se...

Začala jsem se třást, pak otevřela oči a rozkašlala se. Několik rychlých pohledů mi stačilo, abych obhlédla situaci. Tráva, stromy, žádná voda. Teda kromě té v mém krku. Na zádech mi přistálo několik pomocných ran, abych ji mohla lépe vykašlat. Jakmile jsem měla krk v pohodě, znovu jsem se roztřásla. Byla mi strašná zima. Zabalila jsem se do černé látky, co jsem měla přes sebe a snažila se zahřát. 
"To bude dobrý," ozval se známý hlas. "Promiň, zapomněl jsem tě správně otočit. Proto ta voda v krku. Jak je ti?"
"Už lepší," kývla jsem. "Díky za..."
Vtom jsem se na něj podívala a ztuhla. Do čeho jsem právě zabalená, když na sobě nemá mikinu?! Rychle jsem ji ze sebe shodila a podala mu ji. To opravdu nemusel... 
"Není za co," usmál se. 
Náhle se mi vrátily vzpomínky. On mě shodil do tý vody!
"Co se děje?" zeptal se, když viděl můj výraz.
"Proč? Proč jsi to udělal?! Chtěla jsem tam zůstat..!" vyjela jsem.
"Musel jsem tě dostat do bezpečí..." řekl trochu překvapeně. 
"Nemusel! Zvládla bych to, pomohla bych jim!"
Měla jsem co dělat, abych nezačala řvát. 
"Skončila bys mrtvá, musel jsem něco udělat," trval na svém.
"Mohl ses zachránit sám..."
Znovu se zamračil. Vypadá opravdu děsivě, když se takhle tváří. Zuřivou chůzí došel ke mně.
"Myslíš, že jsem chtěl?" zeptal se spíš smutně než naštvaně. "Myslíš, že jsem chtěl jen tak zdrhnout a rodiče tam nechat? Věř tomu, že jsem tam chtěl zůstat stejně jako ty..."
"Ale..."
"Jenže...když je moje nejlepší kamarádka takovej paličatej mezek, někdo se musí chovat zodpovědně!" křikl a sevřel ruce v pěsti. "Zůstal bych tam, kdybych si byl jistej, že budeš v bezpečí! Rodičům jsem nemohl zabránit, aby tam zůstali, ale tobě ano. Nechci přijít ještě o tebe!"
Zůstala jsem tam jen stát. Nezmohla jsem se na jediné slovo ani pohyb. Je pravda, že kdyby byl paličatej on...taky bych ho do tý vody hodila sama. Ale měl pravdu. Nejspíš bych tam vážně zdechla...
Bylo mi to strašně líto. Vždyť mi zachránil život...a já na něj teď byla hnusná...
"Omlouvám se," řekla jsem nakonec. "A děkuju..."
"Nemusíš bejt záchranář pořád jenom ty," ušklíbl se. 
"Jo, já vím...díky..."
"Hele...je vidět, že na to zvyklá nejsi..." řekl a sedl si ke mně. "Jako na to, že tě někdo zachraňuje."
"Ne, no," zasmála jsem se. "Kor, když je to utopenej týpek." 
Dloubla jsem ho do žeber. 
"Dobrá ironie," zazubil se. "Dcera velkýho mocnýho Herobrina musí bejt zachraňována synem dvou utopenců, který lezou z telky nebo kompu."
"Nech toho," potlačila jsem smích a trošku zrudla. "Pojď. Zjistíme, kde to vlastně jsme."