Vzestup následníků

Zrada

Přijde mi až nechutně směšné, že jsme se ocitli zrovna poblíž toho samého města, kam jsem úplně na začátku hledání jela za Selly a Killy. Takže jo! V New Yorku! 
Mobil jsem měla nepoužitelný (můj mobil je všechno možný, jen ne vodě-odolný) a do San Diega to bude zase dálka jak...ehm...nebudu neslušná...
...
Dálka jak svině!!!

No, každopádně, chtěli jsme se za rodiči vrátit co nejdřív, jenže Utopenec trval na tom, že prvně najdeme ostatní. Což se nedivím, u Breakilla je dost možný, že by naše rodiče zajal a pak nás vydíral. Bude lepší, když nás na něj bude víc. 
Hledat ostatní je sice hezký plán, ale najít je, to je úplně něco jiného. Hlavně, když ty proudy poslaly nejspíš každýho někam jinam. 
Nakonec se nám ale povedlo ostatní svolat...štěstí, že John má kromě svýho Huwaeii i Nokiu 3310. Jak ale zabít čas, zatímco na ně budeme čekat, to jsme nevěděli. 
Seděli jsme na zastávce dálkovýho busu a nudili se. Bylo trochu zataženo, takže jsme se slunečními brýlemi, které měly krýt naše poněkud zvláštní oči, vypadali jako naprostí kreténi. Utopenec mě pak začal štvát s otravným Nokia-vyzváněním. Když toho nechal, začínala jsem usínat. 
Začala mi padat hlava na stranu a upřímně, bylo mi to celkem jedno. Chtěla jsem spát a hodit tenhle šílený svět na chvíli za hlavu. Zrovna jsem usínala, když...
"LOL!"
Vzápětí jsem ucítila blesk foťáku a strašný smích. 
Zpoza stromu, co rostl vedle nás, stál Jerry s mobilem a tlemil se na celé kolo. Pak jsem si uvědomila, že moje hlava padala na Johnovo rameno.
Zrudla jsem, vstala a rozběhla se za synem Entityho.
"Ty zmetku!!!" řvala jsem a bylo mi jedno, že po mně lidi divně civí.
Když jsem ho chytla a srazila na zem, pořád se řehtal. Mobil už ale neměl. Zato jeho bratránek s ním zdrhal na opačnej konec ulice.
"Aj...Aj..." snažil se ze sebe dostat, zatímco jsem ho naháněla. Když ale probíhal kolem Jerryho, trochu zpomalil a zařval: "I SHIP IT!!!"
A hodil.
To mě namíchlo ještě víc, ale zastavila jsem a mobil chytla za letu telekinezí. Nikdo okolo nebyl, naštěstí. A i kdyby, co je lidem do toho, že ovládám telekinezi? Maximálně budu novej Chris Angel. To je toho...  
Chtěla jsem jeho mobil odemknout, ale Jerry to měl nějak zašifrovaný. Tak jinak... 
O chvilku později jsem sledovala, jak se zklamaným výrazem fotku maže. Muahahaha! Nemáš bejt všetečněj jak tvá Info-máti!
Kromě dvou spratků tu byla i Zoe s Lukem. Později přišli Selly s Bloodym a Killy s Jakeem a ve finále, jako největší zpožděnci, Nyros s Drakem a Alice. 

Když autobus přijel, jen jsme do něj nasedali a vyjeli do San Diega. Po tom fiasku s drakem (kterej byl mimochodem Zalgova iluze, co nás měla zastrašit) raději nikdo nenavrhl, že rychlejší nebo levnější je to vzdušnou čarou. 

Když jsme dorazili do San Diega, Bloody, John a Jake nás ostatní museli vést, protože kromě nich a spratků se na základnu všichni dostali v bezvědomí.
Něco ale nebylo v pořádku. Když jsme ťukali na obrovské kovové dveře, zevnitř se neozývalo nic. Absolutně nic.
Zažehla jsem ruce a pokusila se je vyrazit, ale nešlo to. Temné síly Zalgových potomků také nezabíraly a ani Selly nedokázala projít skrz. Ani se tomu nedivím. Creepypasta tyhle dveře sestrojila tak, aby se přes ně nedostali žádní lidé. A to platí i pro lidské zbraně a podobné věci. Vydrží i sílu atomovky, natož naše útoky.
Později jsem do nich vztekle kopla.
"To je naprd!" zavrčela jsem. "Nedostanem se tam."
"Nejspíš uvnitř nikdo není..." zamyslel se Drake. "Asi utekli."
"Nebo..." začal Jake, ale všichni jsme se na něj otočili s vražedným pohledem.
Ne. Nejsou mrtví. Nesmí být mrtví!
Náhle se za námi ozvalo prasknutí. Když jsme se otočili, zahlédli jsme týpka v tmavě modré mikině s kapucí na červeně obarvených vlasech.
Fake Heart!
"Chyťte ho!" křikla jsem.
Ihned se dal na útěk, ale...přeci jen...je to civilista. Takže moc daleko se nedostal.
"Pusťte mě, vy zrůdy!" řval, zatímco ho Selly a Nyros táhli zpět k nám. Když pak spatřil BloodyBoye a Johna, zděsil se a jeho vřískot se změnil v prosebné šeptání o milost. Asi na něj byli moc děsiví. 
Jakmile si všiml mě, strach se mu povedlo trochu zakrýt a zamračil se. 
"ShineEye, ovšem," zavrčel vztekle. "Tak co? Už tě moje existence štve tak, že mě tu roztrháte?!"
"Nebýt mého otce, dávno se tak stalo," řekla jsem a vlepila mu facku. "Co tu děláš a jak ses sem dostal?"
"Co je ti po tom?!"
"Možná to, že je to skrýš Creepypasty!" přidala se Killy. "Takže zpívej!"
"Nemusím se vám z ničeho zpovídat!" trval na svém.
"Podívej," nasadila jsem přátelský tón. "Jak vidíš, je nás tu mnohem víc. A věř mi, že máme i lepší metody, jak tě přinutit mluvit, než vyříznutí úsměvu. Kromě toho..."
Zatlačila jsem mu prstem na rukáv a od toho místa se začalo pomalu kouřit.
"...zapomínáš, že umím například ovládat oheň. Takže?"
"Oukej, oukej!" vykřikl, protože jsem právě propálila jeho rukáv a dostala se na kůži. "Řeknu vám všechno! Ale už mě nechte!"
"Tak mluv. Jak ses sem dostal a proč tu vlastně jsi..." řekl John a založil si ruce na hrudi.
"Potkal jsem týpka...už nevím jak si říkal..." dostával ze sebe. "Řekl, že ví o tom, co se stalo mezi mnou a Dawriou...a že mi chce pomoct. Dovedl mě sem a řekl, ať támhle hodím sirku. Prý to Creepypastu vyžene ven. Já...Já jsem měl pak předstírat, že jsem vám přišel pomoct, aby..."
"Nebyl ten týpek náhodou blonďatej?" skočila jsem mu do řeči. "A neměl náhodou šedý oči?"
Fake Heart nakrčil obočí a zavrtěl hlavou.
"Ne...Ne, nebyl. Měl černý vlasy...krátký, akorát úplně vzadu dlouhej pramen. Celkem jsem se ho bál, vypadal, jako kdyby v životě nic necítil. A ty jeho oči...jako kusy ledu..."
"Bezejmenný..." zašeptala jsem. "To musel bejt Bezejmenný..."
"Můžu už jít? Slibuju, že se pokusím nemotat do vašich věcí," dostal ještě ze sebe.
"Sakra, padej!" křikla Selly, která ho pustila a on rychle zmizel za rohem.
"Ten hajzl," řekl Nyros. "A my s ním uzavřeli mír..."
"Ale...vždyť nám pomáhal...a zachraňoval naše životy," nechápala to Zoe. "Proč...Proč by to dělal?"
Bylo vidět, že je z toho trochu smutná.
"Někdo pro trochu důvěry udělá spoustu věcí," řekl Luke a položil jí ruku na rameno. "Takže...co teď?"
"Teď?!" ozvalo se náhle za námi. "Teď začne ta pravá zábava!"

Všichni jsme se prudce otočili, protože při těchto slovech nám přejel mráz po zádech. Hlavně kvůli tomu hlasu, co je řekl...
Breakill se opíral o stěnu a usmíval se jak měsíček na hnoji. 
"Řekněte mi, přátelé, proč je Creepypasta tak zatraceně naivní?"
Pořádně se postavil a pomalým krokem zamířil k nám. Já se postavila před Zoe a Luka a za nimi se schovali spratci. 
"Jak jako naivní?" zeptal se nedůvěřivě Drake. 
"Přijde mi, že i já vás znám líp než oni. Oni si myslí, že když vás pošlou někam do háje, tak mají vyhráno a jste přede mnou v bezpečí. A přitom jim ani nedocvakne, že se kvůli nim vrátíte. Je to roztomilé, ale..." Pokrčil rameny. "...celkem hloupé. Nikdy to nepochopím. Naštěstí."
"Co po nás chceš?" zeptal se Bloody neutrálním tónem. 
"Naaah, c'mon!" protáhl se Kopírák a sundal si mikinu. "Sice jo, chtěl jsem vás a vaše rodiče zabít, ale to neznamená, že se ke mně musíte chovat jako k bezcitnému zmetkovi, co nemá nic lepšího na práci..."
"Vždyť...to jsi..." zamračil se John. 
"Jo, jo, budiž, hele, podrž mi mikinu..."
Normálně ji Utopenci hodil, jako by to byl jeho dobrej kámoš. 
"Jo, ale...AAAH!!" vykřikl John, jakmile mikinu chytil a urychleně ji odhodil. "Nešahejte na to!"
Blonďatej zmetek ale zareagoval rychleji, než jsme si stihli uvědomit, co se stalo. Rozběhl se, jednu mému kamarádovi vrazil, sebral mikinu a začal s ní mrskat jako s bičem. Co se děje mi došlo, až když mě zasáhl taky. Na mém levém lokti, kde se o mě otřel jeho rukáv, se mi udělala hnusná černá jizva, která strašně bolela. Vyjekla jsem a sesula se na zem. Byla to strašná bolest. 
Když jsem ji trochu potlačovala, všimla jsem si, že ostatní jsou na tom stejně jako já. Trefil všechny. Zoe jen stěží potlačovala slzy, James jí půjčil něco, čím si to mohla zavázat. Vypadalo to ale, že to bolest nijak nezmírní. 
"Co...Co jsi udělal?!" štěkla jsem. 
"Teď, mí mladí přátelé, půjdete se mnou," usmál se mile. 
"Na to jsi přišel jako jak?" zavrčel Jake. 
"Dalo by se říci...že nějak takhle."
V ruce sevřel kousek černého kouře a stiskl. Naše bolest v zasažených místech ještě zesílila, a co víc, jeho magie temné přeměny nás táhla směrem k němu. Ta zasažená místa jsme už neovládali. Ovládal je Breakill. 
"Nuže, myslím, že bychom měli jít," pousmál se. "Jen doufám, že se mnou budete držet krok."