Vzestup následníků

Žádost a starost

Vytřeštila jsem oči. P...Proč odešla?! Zrcátko naproti jsem málem utrhla a rychle se dala do rozbalování papírku, který tam byl. Byla to A-čtyrka, jen byla složená opravdu hodně pečlivě. Ostatně jako vždycky, máma většinou dělá všechno pečlivě. Papír jsem rozložila a dala se do čtení:

Milá Shiny,

Je mi to líto, ale nemohu dopustit, aby ses ty nebo kdokoli z tvých kamarádů zaplétal do našich věcí. Proto jsme chodili takhle zahalení, abyste nás nepoznali a necítili tak smutek. Ale opravdu, Shiny, vraťte se domů. Nemusíte si dělat starosti. Vyřiď všem, že všichni, které znáš, jsou naživu.
Jeff the Killer a Pinkamena. Slendrina a Wallrider. Lissa a Vincent. Samara a Ben Drowned. Slenderman a Eyesie. Mary a Ticci Toby. Zalgo a Jane the Killer. Já a Herobrine. I Eyeless Jack nebo Masky a Hoody.
Všichni jsme v cajku, ale máme velice důležitý úkol, do kterého vás nemůžeme zatahovat, což je další důvod, proč jsme nechtěli, abyste nás poznali nebo našli. Vraťte se domů, prosím. Pravidlo o tom, že vás do naší akce nezatáhneme, nesmíme porušit. Mně a Billymu se nepovedlo se vám schovat, ale oba jsme velice rádi, že jsme vás potkali, abychom vás mohli alespoň obejmout a strávit s vámi nějaký čas. Je vidět, že už nejste malí a budete výbornými následníky celé Creepypasty a jejích spojenců. Jinak, jako obvykle; pokud se nevrátíte domů hned a sem tam něco vyvedete, držte při sobě a buďte opatrní na lidi. Celá Creepypasta vás pozdravuje a my všichni bychom si přáli, abychom se mohli domů vrátit už teď. Práce ale nepočká. 

S pozdravem

                                                                                                                 Dawria Thunder

Ruce se mi začaly třást. Sevřela jsem je i s papírem v pěsti. 
"Shiny?" Selly se na mě trochu ustaraně podívala. "Jsi v pohodě?"
Neodpověděla jsem a otočila hlavu k oknu vedle sebe. Pozorovala jsem míhající se stromy, keře, trávu, kamení...udělala jsem to hlavně kvůli tomu, aby nebylo vidět, jak moc se mi do očí hrnou slzy. První mi stekla po pravé tváři, takže to nikdo neviděl. Druhá už po levé. 
"Shiny, ty...brečíš?" zeptal se překvapeně John. Brek u mě není zvykem. 
"Ne..." zahučela jsem a otřela si tváře. "Z té zdi se uvolnil prach z omítky, dostal se mi do očí a teď mě začaly pálit..."
Lepší výmluvu už snad ani vymyslet nejde -_-
Nechci, aby mě někdo viděl brečet. Je to snad ještě horší než fyzická slabost. Kromě toho...nesnáším, když někomu ze svých blízkých přidělávám starosti...

Cesta trvala asi dva dny, kvůli zácpě na dálnici a Zoe ještě musela vyřídit pár věcí. Jeli jsme zpět k Zoe domů, kde jsme se měli dohodnout, co teď. John zavolal i Jakeovi a BloodyBoyovi, takže jsme mohli být všichni přítomni. No...všichni důležití. Po celou dobu cesty jsem ani jednou neusnula nebo nepodřimovala a koukala buď z okna, nebo před sebe. Ani jsem nepromluvila, jen v případě, když jsem se Zoe zeptala, jestli jí nemám vystřídat u toho volantu. Na normální povídání jsem ale neměla náladu a byla jsem ráda, že to ostatní respektují. Nedokázali ale zatajit starostlivé pohledy mezi sebou. 

Když jsme dorazili, už to nešlo vydržet. Jakmile Zoe zabrzdila, otevřela jsem dveře a vyběhla ven. 
"Shiny!" zavolal za mnou někdo. 
Ignorovala jsem všechno, běžela jsem do nejbližšího lesa, kde jsem po chvíli praštila pěstí do nějakého ze stromů. Na místě úderu popraskal. Zatracená Minecraft-síla! Praštila jsem do něj znova. A znova. A znova. Z očí mi přitom tekly slzy, protože jsem věděla, co ten dopis znamená. Je totiž jeden fakt, při kterém naši rodiče a celá Creepypasta vždycky lžou. Nám, svým potomkům. 
Napřáhla jsem se na další úder, ale tentokrát mě někdo chytil za zápěstí a můj úder o dost zmírnil. 
"Co se děje?" Selly se tvářila hodně starostlivě. Setřela jsem si slzy a podala jí papír. 
"Tak si to přečti..."
Mlčky se dívala na úhledně napsané věty a po chvíli se podívala na mě. V očích měla stejnou starost, jako já. 
"Měly bychom to říct ostatním," řekla. Přikývla jsem. 
"Máš pravdu. Nelíbí se mi, jak nechutně se to podobá té akci před několika lety."
"Přesně, navíc...byly jsme to my, kdo toho parchanta porazil."
"To je fakt," povzdechla jsem si. "Nevypadá to dobře. Pojď."

Když jsme došly k Zoe do domu, ostatní se na mě stále starostlivě dívali. 
"Jsem v pohodě," řekla jsem na rovinu. "Ale rodiče možná nebudou..." Rozložila jsem papír na konferenčím stolku v obýváku, ostatní se posadili na gauč a nahnuli se dopředu, aby si to mohli přečíst. Po chvíli se na nás Zoe podívala s nakloněnou hlavou.
"Co je na tom divného? Říkají, že jsou v pohodě, tak..."
"Jde o jednu věc, která se stala, když jsi ještě nebyla na světě," řekla jsem jí a také si sedla.
"Jop," přikývla Selly. "Bylo to v době, kdy jsme ještě neznali tvého otce. Každopádně...šlo o tak mocnou a nebezpečnou sílu, že se celá Creepypasta musela spojit, aby jí porazili."
Všichni mlčeli.
"Přesně to se stalo i teď," dodala jsem. "Creepypasta se semkla dohromady. Kdybychom měli všichni se všemi dobré vztahy, nebylo by to tak těžké, ale..."
"Jeff a Jane," vzpomněla si Killy. "A ti nejsou jediní..."
"Přesně," řekl John. "Navíc...něco mi říká, že jim nejspíš pomáhají i ti dva hackeři..."
"Myslíš 303 a Null?" zeptala jsem se. Přikývl. "V tom případě to vypadá na ještě větší průser...i když si spíš myslím, že v tom průseru maj prsty..."
"To je fakt, jsou to parchanti," kývla Zoe. Mezitím přišel Luke a položil nám na stolek pití. 
"Díky," poděkovala Killy za nás všechny. 

Probírali jsme pak ještě pár dalších věcí, hlavně, když pak přišli Jake a BloodyBoy. A právě BloodyBoy pro jednou udělal i něco užitečného a řekl nám dost podstatnou informaci. Jedna věc se totiž u něj musí uznat; je zatraceně trpělivý, co se týče hledání informací. A tahle vlastnost se mu vyplatila. Potvrdil nám, že celá Creepypasta je naživu. Jake mu s tím prý pomáhal a jeho přikyvování jen svědčilo o tom, že Slendermanův syn se celkem vytáhl. 
Nebudu lhát, probírali jsme i jiné věci než hledání rodičů. Když jsme se po těch dnech plných akce zase sešli, každý měl rozhodně co vyprávět. Pochopitelně došlo i na porovnávání počtu obětí a mě mrzelo, že jsem svoje oběti nepočítala. Pokud vím, stačí už jen to, že jsem musela zabíjet ve velkém chaosu. 
Nakonec jsme to zakončili tím, že si dáme tak den nebo dva pauzu, i když já jsem byla jedna z těch, kdo to nechtěl. Pořád jsem přemýšlela nad tím dopisem a vrtalo mi hlavou, jaká síla přinutila Creepypastu se zase spojit. Musí jít o něco hodně vážného...snad se Breakill nevrátil...ne, to není možné. Nějakou dobu potom, co byla jeho duše přemístěna do lidského těla, ho přeci zabil Vincent, tak...přeci nemůže být naživu...

Nemůžu uvěřit, že už je tu víc jak 300 přečtení! :) moc děkuju, jste skvělí :3