Vzestup následníků

Pravda

Po...vyčistění mého těla, jsme se s Bílou pomalu vracely k autu. Už mi bylo o mnoho lépe, takže jsem se jí mohla ptát na všechno možné. Jenže, ne na všechno mi odpověděla. 
"Díky za pomoc," řekla jsem. 
"Není za co. Je to má povinnost," odpověděla a protáhla si ruce. 
"Proč nám vlastně pomáháš?"
"Teď jsem to řekla."
"Co jste vlastně zač? Celá ta vaše parta kakuklenců?" 
Mlčela, jen lehce sevřela pěsti a sklonila hlavu. Pak ji zase narovnala. 
"Měly bychom zrychlit," řekla nakonec. Tak to ne...
"Proč vlastně máte ty strojky na robotický hlas?"
"Zachování identity..."
"Jak vlastně vypadáš?"
"ShineEye..."
"Jak znáš vůbec moje jméno?"
"Shiny..."
"Vždyť nám můžeš věřit, proč se pořád takhle schováváš?"
"To stačí..." Svírala ruce čím dál víc. O to mi šlo, vyprovokovat ji, aby mi konečně něco řekla. 
"Nestačí, proč?"
Zastavila se a prudce se na mě otočila. I přes její pilotky jsem poznala, že je naštvaná. 
"Kvůli vám, jasné?!" křikla mi do obličeje zvláštním tónem, při kterém jsem ztuhla. 
"A...Aha..." dostala jsem ze sebe. Pak jsem si všimla Johna, jak se skrývá za stromem. Nejspíš to trvalo moc dlouho a našel mě a Bílou při tomhle rozhovoru. Začal na mě něco gestikulovat. Pochopila jsem. Musím jí zdržet déle. 
"Aaach..." povzdechla si Bílá. "Neměla jsem tu zůstávat tak dlouho...!" Zdálo se, že chce odejít. 
"Počkej!" Chytla jsem jí za rukáv. "Tak mi alespoň řekni, proč máte každý jiný plášť..."
"To tě opravdu zajímá?" Pod kapucí se jí nadzvedlo obočí. "Nevěděla jsem, že právě Shi..."

Následující moment vysvětlil snad všechno, co se vysvětlit dalo. 
John se zpoza stromu rozběhl a skočil po ní. Zareagovala neobyčejně rychle. Ale ne dost rychle. Robotickou rukou ho chytla pod krkem, ale on se natáhl a smetl jí kapuci z hlavy. Hned na to ho pustila, sklonila hlavu a zakryla si obličej. Ale už bylo pozdě. Viděla jsem to. 

Zůstala jsem stát jako přimražená na místě s vytřeštěnýma očima. Otevřenou pusu jsem si zakryla dlaněmi. Najednou...jako by se teprve teď ve mně všechno zlomilo. Jako bych náhle nebyla ta mocná ShineEye Thunder, Herobrinova dcera, co svůj volný čas tráví ničením Minecraftových měst, povídáním si s moby, létáním a jiných věcí. Náhle...asi po patnácti letech...jsem byla opět jen Shiny, malá holčička s velkýma bílýma očima plnýma zvědavosti. Tyhle oči se mi teď naplnily slzami. Dodnes nedokážu říct, jestli to byly slzy štěstí, zmatení, smutku...opravdu nevím. 
"M...Mami..." dostala jsem ze sebe. 

Narovnala se a z pusy si sundala přístroj na robotický hlas. Ve tváři měla neutrální výraz, ostatně jako téměř vždycky. Dívala se na mě karmínově růžovýma očima, ústa s tenkými rty měla v dokonalé krátké rovině. Černé, zvlněné vlasy, měla jako vždy stažené do pevného vysokého ohonu. Nikdy jsem jí neviděla, že by je měla rozpuštěné...
Mrkla jsem. Slzy mi přetekly. Oči pohasly...a ukázaly duhovky tak dlouho skrývané pod démonickým bílým světlem. Moje levé oko má stejnou duhovku jako mámino, tedy karmínově růžovou. Můj otec měl, před svojí smrtí, zelené oči. Proto je moje pravé zelené. Já vím, je to bláznivé a nedává to moc smysl, proto jsou moje oči asi prostě jen bílé. Tohle se stane, jen když se hodně soustředím nebo...když mě hodně udeří emoce...
"Shiny..." Její obočí se nepohnulo, ani víčka, nic. Výraz zůstával nadále stejný, jen...jí oči výrazně zvlhly. Vypadala, jako by měla mezi víčky vrstvu pokřiveného skla. 
Nemohla jsem se udržet a objala jsem ji. Pevně mě sevřela zase ve svém objetí a zaslechla jsem, že nepatrně, potichu vzlyká. Byla jsem tak šťastná, že je v pořádku a zase se mnou. Celou tu dobu mne chránila. 
John stál opodál a zíral. Nevěděl, co říct nebo dělat, tak jen stál a mlčel. 

Když mě máma pustila, usmívala se. Ale smutně. Já také. Ona si povzdechla. 
"Předpokládám, že máš teď pár otázek..." řekla po chvilce mlčení. 
"Asi pár stucků!" Založila jsem si ruce na prsou. "Kde je Creepypasta?"
"Zlatíčko, nemůžu ti to říct..."
"Musíte," ozval se John. "Jinak jsme celou tu cestu za vámi podnikali zbytečně."
"Měli jste se vrátit domů!" Její hlas zněl opět rázně a rozhodně, tak, jak si ho pamatuji. "Měli jste zůstat doma!"
"Kdybych já zmizela na půl roku, nevydala by ses mě hledat?" zeptala jsem se. 
"Tohle je něco úplně jiného, ShineEye!"
"Dost!" ozval se náhle hlas. Od auta přišla Zoe. "Teto...prosím...řekni nám, o co tady jde..."
"Tak ty taky, Zoe..." povzdechla si moje matka. Svěsila ramena. "Dobře. Ale nebudete se do toho motat, jasné? Jakmile vám zodpovím vaše otázky, vrátíte se domů."
Na to nikdo neodpověděl. Mlčky jsme zamířili k autu. 

Cesta trvala dlouho, dojeli jsme až k Zoe domů. V autě nikdo nemluvil, takže jsem některé momenty prospala. 

Kdo je vlastně moje máma? Jmenuje se Dawria Thunder a pochází ze stejného světa jako Fake Heart a také třeba Pinkamena. Pracovala v Rainbow Factory, měla tam celkem vysokou hodnost...zástupkyně hlavního zástupce, myslím. 

U Zoe jsem se jí musela zeptat, jak je možné, že má pravou nohu a levou ruku robotickou. Bylo mi jí líto. Řekla mi něco ve smyslu, že šlo o útěk odněkud, už si nevzpomínám odkud. Museli na tom být špatně, jinak by to přece šlo nějak zregenerovat. Nabídla jsem jí svůj lektvar regenerace, ale odmítla. V duchu jsem se zařekla, že jí k tomu stejně jednou přinutím. 

"Takže...proč jsi ty a Creepypasta zmizely?" zeptala jsem se, když Zoe přinesla kávu a usadili jsme se u ní doma na pohovce. Byl tam i Luke a projevoval stejný zájem jako my ostatní. 
"Jde o...jak to říct...krizi..." řekla moje máma a vzala si kávu do ruky. 
"Jakou krizi?" zeptal se John. 
"Svolal nás Slenderman. Prý se něco začalo dít. Říkal, že když se to vyřeší včas, můžeme zabránit nejhoršímu. Byla nutná spolupráce všech."
"I Jeffa a Jane?" zeptal se Luke. Přikývla. "To muselo být dost zlý."
"Bylo, ale trochu jsme to podcenili. Jsou tu totiž DVA případy."
"Jaké?"
"Všichni víte, že Creepypasta žije pro civilisty maximálně na internetových stránkách, ve videích a tak podobně..." Napila se. "Jenže najde se pár civilistů, co hrají. Legend of Zelda nebo Minecraft. Je jasné, že pokud uvidí Herobrina nebo tvého otce..." Podívala se na Johna. "Může je napadnout, že je skutečná celá Creepypasta. Naštěstí tomu většina civilů nevěří, ale..."
"Ale?" otázala jsem se. 
"Je tu jeden...jmenuje se Jesse," řekla má matka pomalu. "Nevíme, co je zač, ale nějak se mu povedlo vyfotit Samaru. To by bylo ještě v pohodě, jenže se mu to samé povedlo i u Jeffa a Slendera..."
"No a? Takových už bylo," mávla Zoe rukou. "Nikdo jim to nesežere..."
"Už se stalo..." řekla trochu naštvaně. "Jsou horší než fanoušci. Kvůli pár takovým skončil Billy ve výzkumáku!"
"Jak je možný, že jim někdo věří?" zeptal se John. 
"To je povaha lidí..." řekla Dawria Thunder smutně. "Ukaž jim něco, co neznají a je to silnější než oni. Co myslíš, že udělají? Pojmou to jako nepřítele, spojí se, aby to zničili nebo ovládli." Dlouze si povzdechla a přejela nás pohledem. "Hej...kde jsou ostatní?"
"BloodyBoy mi říkal něco o tom, že by měl přijet," oznámil John. "Killy prý zavřeli. Selly utekla se svým otcem. Zachránily ho z výzkumáku."
"Aha...hmmm...je to v háji."
"Co? Proč?" 
"Odhalili jste mě, Billyho také..." odpočítávala na prstech. "Hrozí nám nebezpečí od těhlech parchantů a jste hledaní téměř po celé Americe. A to jsem ani nezmínila ten druhý problém..."

Nemůžu uvěřit, že už to má přes 200 přečtení!!! Moc díky :)